Mateřská dovolená naruby

V životě je mnoho věcí pomíjivých. Jsou okamžiky, kdy máte pocit, že takhle to dál nejde, složitě přemýšlíte jak danou situaci změnit a když už si myslíte, že nic nefunguje, že už jste vyzkoušeli docela všechno, najednou se to vyřeší docela bezbolestně a samo. A u dětí toto pravidlo platí obzvlášť. Čím více se tlačí na pilu, čím více se snažíme o nějakou násilnou změnu, tím složitější se nám celá situace zdá. A pak náhle nás naše dítko překvapí, že to, co tak dlouho nešlo, lze a vy se ani nemusíte vlastně snažit.  Naučit Emičku používat nočník. Stálo mě to tolik nervů, byla jsem zoufalá z toho, že Emi je poslední ze všech dětí v okolí, která stále nosí ve svém věku pleny. Stejně tak s dudlíkem, který měla přilepený v puse a místo, aby se s přibývajícím věkem tohoto zvyku zbavovala, tak naopak na něm získávala čím dál větší závislost. Nic nefungovalo, vše jsem přečetla, nastudovala nespočet diskusí na internetu, neustále jsem podnikala nějaké kroky k nápravě...A pak nám stačily tři d

Za ty tři roky na mateřské se mi někam vytratila má sebedůvěra. Vždy jsem věřila, že odvážným štěstí přeje a na svém neotřesitelném sebevědomí jsem si docela zakládala. Většinou to vyšlo a když náhodou ne, tak jsem si z toho nic nedělala. Prostě jsem se poučila a udělala vše proto, abych to příště zvládla lépe. Možná jsem dělala chyby a možná, že teď žádné nedělám, ale nějak cítím, že je to spíš proto, že se se mnou osobně něco stalo. Dolehla na mě tíha zodpovědnosti? Jsem konečně dospělá a zodpovědná? Ať je to jak chce, v mém životě je to momentálně spíše v duchu kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vždy se najde výmluva, protože děti jsou moc malé, ještě mě potřebují, nemám žádný čas navíc...ale ruku na srdce - ačkoli jsem z toho věčného mateřství někdy pořádně zpruzená a otrávená, nemám kuráž něco zkusit a zariskovat. A tak mi sice můj momentální život připadá jednotvárný a občas frustrující, ale je to jistota, ten pravidelný řád, který se točí jen kolem domácnosti a mých dvou dětí, mi n