Mateřská dovolená naruby

Když má člověk dvě děti, bývá času na své oblíbené aktivity poněkud méně. Ale jednoho se odmítám vzdát stůj, co stůj a to je čtení. Od dětství jsem vášnivým čtenářem a chvíle strávené u knihy jsou pro mě zaručeným relaxem. S narozením Tomáška jsem musela opět o krok ustoupit a ubrat ze svého osobního času. Ale jak jsem už psala, čtení je pro mě doslova fetiš a bez knížky v ruce aspoň na pár minut před spaním, to nejsem já. Snažím se ke knihám vést i své děti, tedy zatím spíš Emi. A proč tedy neskloubit čtení Emi před spaním a mou vášeň pro hezký román? Zapátrala jsem na na internetu a v jednom online knihkupectví jsem objevila knihu, kterou můžu číst Emičce každý večer před spaním a současně si i já přijdu na své. Objednala jsem si velmi napínavou trilogii s názvem Hunger Games . A musím říct, že knihy doslova předčily mé očekávání. Trilogii prodávají v sekci pro děti a mládež, ale rozhodně nezklame i dospělé čtenáře. A tak zatímco Emi už dávno po pár řádcích spí, já stále pokračuji

V těhotenství jsem se často zaobírala myšlenkou, jak zvládne příchod sourozence Emička. Nebude žárlit? Nebude se cítit odstrčená? Jak to já budu zvládat? A jak skloubit péči o dvouleté dítě a novorozeně? Až do porodu byla Emi středobodem rodiny a vše se točilo kolem ní. Měli jsme na ní vždy čas a ona se nemusela o naši péči a lásku s nikým dělit. Občas mě i napadlo, že bude Emička příchodem sourozence o něco ochuzená a že jsme možná měli ještě počkat. Ale na kdy čekat? Kdy je nejlepší doba na to, mít další, druhé dítě? A zase jsem si přála, aby měli k sobě moje děti blízko a mohly si spolu později hrát a být parťáky.  Hrozila jsem se odchodu do porodnice hlavně kvůli tomu, že nebudu s Emi a že ji třeba i týden neuvidím. Doteď jsme byly odloučené jen jednou a to na tři dny, když jsem jela na hory. Snažila jsem se jí na to nenápadně připravit, že máme v bříšku miminko (bráchu) a že je ještě hodně malinký. A až vyroste, že půjdu k paní doktorce, kde mi miminko vyndají. A až přijedeme d

Narozením prvního dítěte se mi převrátil kompletně život naruby a já začala vše podřizovat tomu malému uzlíčku, který jsem si přivezla z porodnice. Šestinedělí bylo ve znamení střídavých nálad, trápení s  kojením, prdíky, oblékáním, koupáním...žila jsem jenom pro Emi. Stačilo slabé zakňourání a už jsem k ní letěla, abych ji utěšila, v noci jsem spala jako trní a registrovala každý její nepatrný pohyb. A když se dlouho nehýbala, pro jistotu jsem s ní zatřásla, abych se přesvědčila, že je v pořádku. Skoro jsem fyzicky trpěla, když jsem ji nemohla chvíli chovat v náruči. A to kojení. To byla další věc, kvůli které jsem se natrápila. Netušila jsme v podstatě o kojení zhola nic. Měla jsem za to, že prostě nabídnu prso a bude to. A Emi ho nechtěla, kroutila se, řičela a prso si nevzala...asi prdíky, nebo nemá hlad? V porodnici nám nabídli příkrmy a čekalo se, až se mi spustí mléko. Bez přikládání a následného sání se tento proces těžko spouští. Když jsem pochopila, že musím přikládat, pro

Tomášek znavený porodem.  Tak už jsme doma! O dvacet dní dříve před plánovaným termínem se nám narodil syn Tomášek. Celé vánoční svátky jsem měla divné tušení, že se porod blíží. Dokonce jsem si i mezi svátky zabalila tašku do porodnice, co kdyby náhodou...všichni se mi smáli, že čím více plaším s porodem, tím více budu přenášet. A já si říkala, že jestli ještě mám vydržet měsíc, tak mě asi šlehne. Byla jsem úplně hotová, nemohla jsem sedět, ležet, pálila mě žáha, byla jsem totálně protivná a bez nálady. Jediné, na co jsem se těšila a to doslova, byl porod. A najednou, v noci na 4.1. mi v noci lupla plodová voda...píšu lupla, protože to bylo hlasité lupnutí a pak spoustu vody. Bolesti jsem žádné neměla, ale přesto jsme se někdy k ránu vydali do porodnice. Plánovala jsem původně rodit v Neratovicích, kde jsem i pátek předtím byla na první kontrole. Ale Neratovice měli zavřené porodní sály až do 11.1., takže jsme v noci vyrazili do Mladé Boleslavi. Bylo to zvláštní, neměla jsem žádn