Mateřská dovolená naruby

Celý minulý týden jsem se zaměřila na hledání nejúčinnějších mastí, gelů, pudrů a jiných přípravků na naše neštovice. Hledala jsem na mamawebech a poctivě pročítala všechny diskuse na dané téma. Neštovice se mají mazat, za nás to bylo většinou tekutým pudrem, ale dnes existuje celá řada dalších přípravků a matky i odborníci se často v názorech na ten nejlepší liší. A tak se moje malá Emi stala pokusným králíkem. Pokyny od paní doktorky byly jednoduché - natírejte buď genciánkou, nebo tekutým pudrem. Po tekutém pudru jsou větší stroupky. A tak jsem z počátku zvolila genciánku. Měli jsme doma vše modré, Emi má nový stříbřitý přeliv alá důchodkyně a pupínky vypadaly dobře. Mohly dýchat a svědění první dva dny nás netrápilo. Pro jistotu jsem podávala preventivně fenistilové kapičky. Třetí den se výsev pupínků zastavil a začaly se na prvních neštovicích tvořit stroupky. A přišlo také svědění - zvláště v noci. Na internetu jsem se v jedné diskusi dozvěděla o gelu na neštovice - Vira sooth...

Emi první den po namazání...každý další den se šířily pupínky geometrickou řadou.  Prvotní šok ze zrušené dovolené pomalu ustupuje a já se nyní můžu naplno věnovat našemu malému marodovi, který víc, než sladkou a roztomilou holčičku spíš připomíná Indiánku z Větrova. Genciánku máme doslova všude. Na oblečení, na gauči, prostěradle, povlečení, koberci. Dokonce si dnes paní prodavačka v krámě myslela, že mám neštovice i já. Pravda, mohla bych mazat tekutým pudrem, ale mám z té modré vodičky lepší pocit. Vždy, když máznu pudrem, je to hned pryč (zvláště kolem úst, protože trochu víc sliníme). Za to genciálka drží a já mám aspoň ušetřenou práci při přemazávání - každý nový pupínek si pěkně označím. A paní doktorka říkala, že po tekutém pudru bývají větší stroupky. Tak to neřeším, vyčlenila jsem pár kousků obyčejného oblečení a jsme doma všichni jako šmoulové.  Teplotu naštěstí nemáme. Vlastně kromě těch pupínku nemáme žádné další příznaky. A o to hůře se nám dodržuje přísný...

Blíží se termín naší dlouho plánované dovolené, na kterou se těším snad od Vánoc. Večer před spaním si plánuji co vezmu s sebou, vidím samu sebe v nových bikinách (na koupi je samozřejmě dost času), štíhlou (na diety je času ještě víc) a opálenou (pojedu tam přeci už opálená - to jasné ne?). Do omrzení si přehrávám scénu z letiště, jak vystupujeme z letadla, zhluboka se nadechneme a cítíme tu typickou vůni moře ve vzduchu. Ách, konečně dovča!  Ovšem jak už to bývá, když se člověk na něco příliš těší a moc dopodrobna si maluje detaily, realita bývá zpravidla dost odlišná. Já osobně jsem ještě ani nevystoupila z letadla a už teď mám pocit, že se mi ta idylka nějak zvrtává. Tak třeba ty plavky. Mám je, jsou krásné, modré a třpytí se. Ale moje prsa se tam nějak najednou nevejdou. Dietu jsem držela usilovně od Vánoc takřka nonstop. Poctivě shozená dvě kila jsem zvládla nabrat za poslední týden. Mám šílený hlad (nechutenství bohužel nevydrželo).  No ale nevadí. Nadšení mě zat...

Začalo to přiblblým filmem s odpovídajícím názvem, Jestli neporodím, tak se z toho zblázním. Čistě náhodou jsem přesvědčila manžela ke společnému sledování TV a ještě větší náhodou on vydržel až do konce. A tehdy, někdy kolem desáté večer, to na mě přišlo. Jak jsem viděla všechny ty těhulky, rozhodla jsem se, že chci taky! No a znáte chlapy, ty jsou v těchto ohledech zpravidla pro každou špatnost. No a pak jsem začala mít divné tušení. Něco je jinak, cítím to! Nemám vůbec hlad a co je u mě obzvlášť divné, dokonce ani chuť. Žádná čokoláda? Nemůžu spát, přitom bych normálně prospala dny. Mám záchvaty zlounství, jsem vzteklá a pláču kvůli všemu. Dokonce pláču kvůli tomu, že už zase pláču a v noci pláču, že jsem zlá a nikdo mě nebude mít už nikdy rád. Kupuji si test, nějaký stoprocentně spolehlivý, který to prý ukáže již čtyři dny po početí. Samozřejmě negativní. Cítím úlevu. Ještě je přeci čas, ještě jsme ani pořádně nezačali a já ještě nemůžu být těhotná. V dnešní době se těhotní mi...

Jedno z prvních slov, které se Emi naučila velmi bravurně ovládat, bylo prosté slůvko NE! Chceš papat? NE! Pojď mi dát pusinku. NE! Pojď dáme čistou plínku. NEEEE! Sice jsem ráda, že mám doma počínající individualitu, ale s ohledem na potřebu dětí znát své mantinely a co si budeme povídat, mám jen jedny nervy, moc to neřeším. Čapnu Emi do náruče, násilím ji obuji botičky, protože v dešti v ponožkách po zahradě vážně chodit nebude a nehledím na její asertivní NE. Takže to už jsme si tak nějak zvykly obě. Emi to zkusí, já někdy chápavě kývnu (jako, že nechce tento jogurt, ani tento, ale bonbony), někdy vysvětluji (Emi dáme ti čistou plínku, protože jedeme na výlet a smrděl by od tebe celý vláček) a někdy se uchýlím k autoritativním praktikám (prostě máma řekla Ne a basta!). Ale nyní tu máme novinku. Néé, já! Nechce abych ji obouvala botičky, oblékala čepičku, čistila zoubky a hlavně nechce v žádném případě krmit. Vše sama.  A tak jsem ji nechala a se vším všudy. Chce jíst s...