Mateřská dovolená naruby

Je neděle odpoledne, děti jsou nemocné, Emi má třetí den horečku, oba kašlou a smrkají a jsou ukňouraný, znuděný z věčného polehávání. A já jsem znuděná s nimi. Horečka neustupuje, kašel je čím dál dotěrnější a já se snažím udržet zdravý rozum a nepodléhat svému dětinskému sobeckému já, které křičí, že chce jít ven na procházku, nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na chvíli uniknout tomu věčnému smrkání, kašlání, pláči, mazlení a nekonečnému hraní si a koukání na pár oblíbených pohádek v televizi... A při tom nicnedělání, kdy mám čas přemýšlet, si uvědomím, že jsem věčný stěžovatel a nikdy si ničeho neumím vážit. Když jsou děti zdravé a já můžu jít ven, na výlet, za kamarádkami, jet na hory a užívat si života, takový, jaký je, tak si stále vymýšlím nějaké ale...místo, abych si vážila těch jedinečných chvilek se svými dětmi, čistého faktu, že mohu být s nimi, že si mohu hrát ve sněhu, že mohu sledovat probouzející se jaro a že si po dobrém obědě mohu lehnout do vyvětrané ložnice...

Chtěla bych být dokonalá matka a ještě dokonalejší žena. Mít perfektně uklizený byt, na sporáku bublající oběd, na stole upečenou bábovku a hezky pocukrovanou, čisté a voňavé dítě, umyté a upravené vlasy, nalakované nehty, nalíčené oči, štíhlý pas, sexy domácí obleček, designový nábytek, čerstvé květiny a věčný úsměv na tváři. Prostě dokonalá Stepfordská panička. Místo toho mám každé ráno kyselý obličej, v kuchyni atomovku, vlasy stále v culíku, štíhlý pas v nedohlednu (navzdory všem možným snahám), s tím souvisí i absence bábovky a vlastně i toho bublajícího oběda a nakonec možná i toho úsměvu. Mám pocit, že nedělám nic jiného než peru, uklízím, vařím, převlékám, přebaluji, hladovím, pracuji a stále to není nikde vidět. Jen co uklidím v kuchyni nádobí do myčky, můžu jít uklízet boty do botníku, zásadně těsně poté co vytřu celý byt, vběhne k nám na návštěvu rodinný pes Arnie a jen co převléknu Emičce čisté tričko, poleje se džusem.  Z jednoduchých domácích činností se s dětmi...

Nikdy by mě nenapadlo, že i já se stanu jednou z nich...a je to tady, jsem ambiciozní matka! Naše Emi už také chodí na angličtinu. Ještě sice neumí pořádně česky, písmenko R používá velmi sporadicky, sotva se pustila máminy sukně a začala chodit do školky, ale už jsem ji přihlásila na angličtinu. Angličtina frčí, kdo ji neumí, jako by nebyl. Já jí neumím a valnou část života se tím trápím, nechci aby Emi měla stejný pocit nedostatku. Chci, aby byla světová a angličtina k tomu prostě patří. Tedy zatím. Můžeme jen doufat, že se na místo angličtiny v příštích dvaceti letech nedostane například arabština... V době studií jsem na téma výuky cizích jazyků psala seminární práci. Měla jsem tenkrát jasno, že rozhodně nepodlehnu módním trendům a nebudu jednou z těch, které dávají své dítě na cizí jazyk od narození. Odborníci se shodují, že vše má svou posloupnost a nejprve by se mělo dítě naučit česky a pak teprve začít s výukou cizího jazyka. Výjimku samozřejmě činí výuka v rodinném kruhu,...

Nedávno jsem narazila na zajímavý článek s diskusí o tom, co všechno by mělo umět 18.měsíční dítě. Normálně se takovými srovnávacími diskusemi příliš nezaobírám a hlavně nestresuji, ale přivedlo mě to k zamyšlení, co že všechno tedy ten náš Tomášek už umí.  Tak tedy umí vylézt všude možně, čím výš a nebezpečněji, tím lépe. Při mých pokusech o jeho sundání vesele poskakuje, nebo spíš uskakuje a umí říkat ne,ne,ne. Vůbec toho zatím moc nenamluví. Například mě stále oslovuje tati, slovo mami zná, ale využívá jen v případě krajní nouze. Zatím si vystačí s tati a já, protože jsem holka učenlivá, už na to slyším téměř stoprocentně. Dokáže už také spojit dvě slova - děda brm, brm (děda odjel na motorce, děda má motorku, děda seká trávu), děda pa (jdu za dědou, děda odjel), umí také au, bac, éro, papal. S těmito asi čtyřmi podstatnými slovy a dvěma citoslovci si vystačí k veškeré naší konverzaci. Zbytek jsou gesta a zvuky připomínající Tarzana - ukazuje prstem, dělá hu, hu, hu a j...

První tři týdny školky jsou úspěšně za námi a já se pomalu začínám dostávat do nových kolejí. Září se chýlí ke konci a nový školní rok je tedy v plném proudu. Bála jsem se, že se Emi ve školce přeci jen nakonec nebude líbit, že budu muset absolvovat každé ráno martýrium přemlouvání a utírání slziček. Nakonec se nic podobného nekonalo. Emi chodí do školky doslova nadšeně a já si tak můžu konečně užívat mateřské dovolené jen s jedním dítětem. Jen škoda, že to druhé dítko mezitím tak nějak vyrostlo a z roztomilého, spavého miminka se doslova přes noc vyklubal malý rarach a pěkně vzteklý! A tak se mi zdá, že si ty moji blonďáci vyměnili role. Zatímco se Emička způsobně obléká z připravené hromádky, sní celou snídani a dobrovolně si čistí zoubky a nechá se učesat, tak já mezitím honím nahatého Tomáška po celém bytě a snažím se ho převléknout, utírám vylitý čajík a otvírám mu už třetí jogurt, protože ten první si chtěl otevřít sám a ten druhý zase nejí. A když se mi konečně podaří p...

Tomáškovi je 18 měsíců a já se začínám cítit doslova jako "poslední Mohykán". Stále totiž kojím. Bylo nás pět maminek s přibližně stejně starými dětmi. Všechny jsme bez problému kojily. Žádná z nás neměla problémy s tvorbou mléka, děti se od porodnice hezky přisávaly, bradavky nás nebolely, měly jsme v podstatě na růžích ustláno, mléko stříkalo proudem...věřím, že pro některé novopečené maminky to zní jako pohádka. Zhruba po třech měsících skončila první. Ostatní pokračovaly a kojily vesele dál. To víte, občas jsme si hromadně posteskly, že nás to kojení tu a tam obtěžuje, ale co bychom pro ty naše drobečky neudělaly...statisticky jsme si vedly jako skupina velmi dobře, prokojily jsme se k prvním příkrmům a i ty nás od kojení neodradily...a pak přišly oslavy prvních narozenin, první krůčky a naše miminka se začínala měnit v umíněná batolata. Ejhle, ono se to umí dostat do každé podprsenky, dudlík plive, z mléka v lahvičce se mu zvedá žaludek, v noci neusne jinak, než s prs...

  Často slýchám, že máme v České republice štěstí, že můžeme být doma s dětmi tři, nebo čtyři roky. Také jsem si myslela, že je to vážně super. Dnes, poté, co si právě odkrucuji čtvrtý rok na mateřské si říkám, že štěstí spíš mají naše děti. Snad nám to jednou vrátí a budou z nich lepší lidé. První rok na mateřské jsem si neuměla představit, že bych toho svého kouzelného pidi človíčka někam odložila a šla do práce. Fuj, práce. Druhý rok jsem nabyla dojmu, že být s dítětem doma je to nejkrásnější životní období. Doslova jsem se vzhlédla v mateřství a plánovala jsem bilion dalších potomků. Štěstí, že to nejde tak rychle a stihla jsem do svého prozření jen jednoho Tomáška. Třetí rok své mateřské jsem uvažovala o práci jako o něčem hodně vzdáleném, trochu zakázaném, ale stále převládal názor, že když už, tak maximálně poloviční úvazek a nejlépe z domova. Moje děti mě přeci potřebují neustále k dispozici. Kojím a budu kojit do samoodstavu a já jsem přeci vše, co potřebují ke zdár...