Poslední Mohykán

Tomáškovi je 18 měsíců a já se začínám cítit doslova jako "poslední Mohykán". Stále totiž kojím. Bylo nás pět maminek s přibližně stejně starými dětmi. Všechny jsme bez problému kojily. Žádná z nás neměla problémy s tvorbou mléka, děti se od porodnice hezky přisávaly, bradavky nás nebolely, měly jsme v podstatě na růžích ustláno, mléko stříkalo proudem...věřím, že pro některé novopečené maminky to zní jako pohádka. Zhruba po třech měsících skončila první. Ostatní pokračovaly a kojily vesele dál. To víte, občas jsme si hromadně posteskly, že nás to kojení tu a tam obtěžuje, ale co bychom pro ty naše drobečky neudělaly...statisticky jsme si vedly jako skupina velmi dobře, prokojily jsme se k prvním příkrmům a i ty nás od kojení neodradily...a pak přišly oslavy prvních narozenin, první krůčky a naše miminka se začínala měnit v umíněná batolata. Ejhle, ono se to umí dostat do každé podprsenky, dudlík plive, z mléka v lahvičce se mu zvedá žaludek, v noci neusne jinak, než s prsem v puse. Mléko stále stříká proudem, ale už to není takové labůžo. Snad jen ti naši maličkatí labužníci si neztěžují. A tak debaty o příznivém kojení vystřídaly diskuse na téma, jak odstavit. Nadšeně jsme si hlásily - už dvě noci spí v kuse a nechce prso! Kojím už jen ráno a večer, jinak si nevzpomene! Vypije celou lahev sunaru a pak spí jako špalek až do rána! Už tři dny nekojím, už týden nekojím, prsa už nebolí, jsem z toho venku! 

A tak se postupně přestávalo s kojením, které ve všech případech bylo chválihodně dlouhé, rozhodně převyšující běžnou délku kojení u většiny maminek. Zůstaly jsme dvě a když bylo nejhůř, psaly jsme si noční smsky, kde jsme vtipně hodnotily naší situaci. Bylo příjemné vědět, že zatímco tady už hodinu ležím přišpendlená k tomu malému násoskovi, o kousek dál, v jiném bytě, leží někdo mě podobný se stejnou násoskou...nejsem v tom sama, je to jen období, ještě pár měsíců a budu se moc konečně také podívat nerušeně na nějaký hezký film, nebo si dokonce vyrazit do kina, na večeři...Tomášek bude spinkat celou noc, přestane potřebovat moje mléko a já si budu moc oddychnout. 

A pak mi zavolala i ta poslední kamarádka. Řekla, že to vzdává, že už to takhle dál nechce. A já ji chápu. Vydržela z nás nejdéle, skoro dva roky a já vím, že kdo nezažije, nepochopí...

Já ještě zůstávám. Sice mě to občas štve, ale stále v mém případě převažují pozitiva. Nemám to srdce, ani dostatek energie na radikální odstavení. Vím, že momentálně jsem na kojení stejně závislá jako Tomášek. Je to vzájemné. Kojím zatím ráda. A když se náhodou stane, že mě to z nějakého důvodu obtěžuje, prostě nekojím. Řeknu Tomáškovi, že už mlíčko vypil a on to překvapivě chápe. Klidně usne i bez prsa, jen s ním ležím a nekojím. 

Všude se dočtete o tom, jak kojení rozjet, ale nikde se už nedočkáte rady, jak a hlavně kdy to zastavit.  Vidím svou prvorozenou, je jí akorát 3,5 roku, tedy je zhruba ve věku, kdy přichází samoodstav. A já si vážně neumím představit, že tuhle moji sladkou puberťačkou ještě kojím, takže tak nějak tuším, že do samoodstavu nevydržím. Nejspíš to radikální odstavení jednou bude muset přijít...ale teď ještě cítím, že je moc brzy. Navzdory stále častějším poznámkám z mého okolí o kojení tak velkého dítěte stále ještě vyčkávám. Ještě nepřišla ta správná chvíle. Jen mě mrzí, že zůstávám poslední z mého okolí, ve dvou se to přeci jen lépe táhlo!