Mateřská dovolená naruby

První tři týdny školky jsou úspěšně za námi a já se pomalu začínám dostávat do nových kolejí. Září se chýlí ke konci a nový školní rok je tedy v plném proudu. Bála jsem se, že se Emi ve školce přeci jen nakonec nebude líbit, že budu muset absolvovat každé ráno martýrium přemlouvání a utírání slziček. Nakonec se nic podobného nekonalo. Emi chodí do školky doslova nadšeně a já si tak můžu konečně užívat mateřské dovolené jen s jedním dítětem. Jen škoda, že to druhé dítko mezitím tak nějak vyrostlo a z roztomilého, spavého miminka se doslova přes noc vyklubal malý rarach a pěkně vzteklý! A tak se mi zdá, že si ty moji blonďáci vyměnili role. Zatímco se Emička způsobně obléká z připravené hromádky, sní celou snídani a dobrovolně si čistí zoubky a nechá se učesat, tak já mezitím honím nahatého Tomáška po celém bytě a snažím se ho převléknout, utírám vylitý čajík a otvírám mu už třetí jogurt, protože ten první si chtěl otevřít sám a ten druhý zase nejí. A když se mi konečně podaří p...

Tomáškovi je 18 měsíců a já se začínám cítit doslova jako "poslední Mohykán". Stále totiž kojím. Bylo nás pět maminek s přibližně stejně starými dětmi. Všechny jsme bez problému kojily. Žádná z nás neměla problémy s tvorbou mléka, děti se od porodnice hezky přisávaly, bradavky nás nebolely, měly jsme v podstatě na růžích ustláno, mléko stříkalo proudem...věřím, že pro některé novopečené maminky to zní jako pohádka. Zhruba po třech měsících skončila první. Ostatní pokračovaly a kojily vesele dál. To víte, občas jsme si hromadně posteskly, že nás to kojení tu a tam obtěžuje, ale co bychom pro ty naše drobečky neudělaly...statisticky jsme si vedly jako skupina velmi dobře, prokojily jsme se k prvním příkrmům a i ty nás od kojení neodradily...a pak přišly oslavy prvních narozenin, první krůčky a naše miminka se začínala měnit v umíněná batolata. Ejhle, ono se to umí dostat do každé podprsenky, dudlík plive, z mléka v lahvičce se mu zvedá žaludek, v noci neusne jinak, než s prs...

  Často slýchám, že máme v České republice štěstí, že můžeme být doma s dětmi tři, nebo čtyři roky. Také jsem si myslela, že je to vážně super. Dnes, poté, co si právě odkrucuji čtvrtý rok na mateřské si říkám, že štěstí spíš mají naše děti. Snad nám to jednou vrátí a budou z nich lepší lidé. První rok na mateřské jsem si neuměla představit, že bych toho svého kouzelného pidi človíčka někam odložila a šla do práce. Fuj, práce. Druhý rok jsem nabyla dojmu, že být s dítětem doma je to nejkrásnější životní období. Doslova jsem se vzhlédla v mateřství a plánovala jsem bilion dalších potomků. Štěstí, že to nejde tak rychle a stihla jsem do svého prozření jen jednoho Tomáška. Třetí rok své mateřské jsem uvažovala o práci jako o něčem hodně vzdáleném, trochu zakázaném, ale stále převládal názor, že když už, tak maximálně poloviční úvazek a nejlépe z domova. Moje děti mě přeci potřebují neustále k dispozici. Kojím a budu kojit do samoodstavu a já jsem přeci vše, co potřebují ke zdár...

Někdy je to na té mateřské opravdu na palici. Je tolik zajímavých věcí, které by člověk chtěl a nejspíš by i dělal, ale s dvěma dětmi? Asi těžko. Jedna babička zaměstnaná, druhá daleko, manžel do večera v práci. A tak se na nějaký čas mým jediným povyražením stala návštěva mateřského centra. I když své děti miluji a dny na mateřské si užívám plnými doušky, trápilo mě, že nemám dostatek osobního vybití. Dříve jsem byla zvyklá hodně sportovat a najednou se můj pohyb scvrkl na procházku kolem bloku s kočárkem v jedné ruce a koloběžkou v druhé. A já byla čím dál protivnější a nespokojenější...přiznávám, nebylo se mnou k vydržení a to si ty moje děti opravdu nezaslouží. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím i s nimi. Dnes poprvé jsem se odhodlala a vzala je na svou hodinu aerobiku. Nebylo zbytí, neměla jsem hlídání a cvičit jsme chtěla a tak jsem to prostě riskla. A světe div se, obě mé děti to zvládly zcela v pohodě, hrály si, nefňukaly a hodina proběhla stejně dobře jako bez nic...

V životě je mnoho věcí pomíjivých. Jsou okamžiky, kdy máte pocit, že takhle to dál nejde, složitě přemýšlíte jak danou situaci změnit a když už si myslíte, že nic nefunguje, že už jste vyzkoušeli docela všechno, najednou se to vyřeší docela bezbolestně a samo. A u dětí toto pravidlo platí obzvlášť. Čím více se tlačí na pilu, čím více se snažíme o nějakou násilnou změnu, tím složitější se nám celá situace zdá. A pak náhle nás naše dítko překvapí, že to, co tak dlouho nešlo, lze a vy se ani nemusíte vlastně snažit.  Naučit Emičku používat nočník. Stálo mě to tolik nervů, byla jsem zoufalá z toho, že Emi je poslední ze všech dětí v okolí, která stále nosí ve svém věku pleny. Stejně tak s dudlíkem, který měla přilepený v puse a místo, aby se s přibývajícím věkem tohoto zvyku zbavovala, tak naopak na něm získávala čím dál větší závislost. Nic nefungovalo, vše jsem přečetla, nastudovala nespočet diskusí na internetu, neustále jsem podnikala nějaké kroky k nápravě...A pak nám stačily t...

Za ty tři roky na mateřské se mi někam vytratila má sebedůvěra. Vždy jsem věřila, že odvážným štěstí přeje a na svém neotřesitelném sebevědomí jsem si docela zakládala. Většinou to vyšlo a když náhodou ne, tak jsem si z toho nic nedělala. Prostě jsem se poučila a udělala vše proto, abych to příště zvládla lépe. Možná jsem dělala chyby a možná, že teď žádné nedělám, ale nějak cítím, že je to spíš proto, že se se mnou osobně něco stalo. Dolehla na mě tíha zodpovědnosti? Jsem konečně dospělá a zodpovědná? Ať je to jak chce, v mém životě je to momentálně spíše v duchu kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vždy se najde výmluva, protože děti jsou moc malé, ještě mě potřebují, nemám žádný čas navíc...ale ruku na srdce - ačkoli jsem z toho věčného mateřství někdy pořádně zpruzená a otrávená, nemám kuráž něco zkusit a zariskovat. A tak mi sice můj momentální život připadá jednotvárný a občas frustrující, ale je to jistota, ten pravidelný řád, který se točí jen kolem domácnosti a mých dvou dětí, mi n...

Foto jsem si půjčila na internetu:-)... Tomáška roční narozeniny už jsou dávno oslavené, jaro střídavě klepe na dveře a Tomášek stále po čtyřech. To, že roku neuteče, mi bylo jasné dávno, ale že od prvních nesmělých pokusů k opravdové samostatné chůzi uplynou celé dva měsíce, tak to by mě tedy vážně nenapadlo. No prostě měl svůj čas. Vím, že na tom nezáleží a že je naopak dobře, když dítě dlouho leze. I jako druhomatka už přece dávno vím, že nějaké soutěžení není k ničemu. Ale stejně už jsem se nějak těšila, až konečně začne opravdově chodit. Přeci jen to věčné lezení všude možně není moc praktické. V kočárku už byl otrávený, lézt po venku v zimě dost dobře nejde a tak jsem ráda, že už trochu ťape a že ho třeba na dětském hřišti mohu vyndat, on se zabaví prozkoumáváním okolí a já můžu houpat Emi na houpačce.  A když už tedy opravdu chodí, přichází na řadu druhá otázka. Co boty a hlavně jaké? U Emičky jsem dilema neměla žádné. Jakmile se dostala do stádia, že více času stál...