Mateřská dovolená naruby

O indiánské metodě, neboli odplenkování podle indiánů jsem poprvé četla, když bylo Tomáškovi zhruba rok a přišlo mi to jako bezva nápad. Super, nic na tom není. Prostě ve dvou letech sundám plenku, vysvětlím, že se čůrá na nočník, nebo záchod a za pár dní jsou plenky úspěšně minulostí. Vzhledem k tomu, že je Tomášek narozen v lednu, rozhodla jsem se počkat na jaro. A tak od března, zhruba s čtrnácti denními intervaly zahajuji své pokusy zbavit Tomáška plenky. Překvapivě vždy v pondělí. Nejprve umyji nočník od prachu, slavnostně ho postavím doprostřed obýváku a vážným tónem k němu promlouvám. Ne k nočníku, ale k Tomáškovi, i když o pár minut později mám pocit, že kdybych promlouvala k nočníku, mělo by to stejný efekt. Poté, co v deset dopoledne svlékám třetí tepláky i s ponožkami a obsah slipů vyklepávám do záchoda, mé nadšení začíná upadat. Důležité je zůstat v klidu, hlavně aby se Tomášek nějak nezablokoval. A tak si Tomášek dál vesele čůrá všude možně a já jen trnu, aby to trefil ra...

Jsem tlustá, hnusná a nemám co na sebe! Přesně tak zněla sms v páteční večer od mé kamarádky. Když pominu, že je vysoká, štíhlá a vždy s dobrým vkusem, tak mě ten její výrok více než pobavil. Stála jsem totiž akorát před zrcadlem a snažila se udělat něco s tou proklatou patkou. Poté, co jsem ji nejprve vyfoukala, poté vyžehlila a nakonec opět vyfoukala, jsem ji ještě jednou zkusila umýt. Mezitím čas běžel a já stále měla jen rámcovou představu co na sebe. Po sto letech jsem měla vyrážet do centra Prahy, lístky na tu akci jsem měla víc jak půl roku v šuplíku a stejně jsem nakonec vše chystala na poslední chvíli. Zmateně jsem pobíhala po bytě, hledala vhodnou kabelku, čistila boty a k tomu ještě pacifikovala křičící děti. Asi někdo něco někomu vzal, či co...a já se šťouchla řasenkou do oka, sakra!  No znáte to, snažíte se elegantně vyndat tu černou hrudku z oka,  nemrkat a hlavně neslzet! Makeup v háji, co vám budu povídat. A to jsem si dneska chtěla vykouzlit tu super ...

Je neděle odpoledne, děti jsou nemocné, Emi má třetí den horečku, oba kašlou a smrkají a jsou ukňouraný, znuděný z věčného polehávání. A já jsem znuděná s nimi. Horečka neustupuje, kašel je čím dál dotěrnější a já se snažím udržet zdravý rozum a nepodléhat svému dětinskému sobeckému já, které křičí, že chce jít ven na procházku, nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na chvíli uniknout tomu věčnému smrkání, kašlání, pláči, mazlení a nekonečnému hraní si a koukání na pár oblíbených pohádek v televizi... A při tom nicnedělání, kdy mám čas přemýšlet, si uvědomím, že jsem věčný stěžovatel a nikdy si ničeho neumím vážit. Když jsou děti zdravé a já můžu jít ven, na výlet, za kamarádkami, jet na hory a užívat si života, takový, jaký je, tak si stále vymýšlím nějaké ale...místo, abych si vážila těch jedinečných chvilek se svými dětmi, čistého faktu, že mohu být s nimi, že si mohu hrát ve sněhu, že mohu sledovat probouzející se jaro a že si po dobrém obědě mohu lehnout do vyvětrané ložnice...

Chtěla bych být dokonalá matka a ještě dokonalejší žena. Mít perfektně uklizený byt, na sporáku bublající oběd, na stole upečenou bábovku a hezky pocukrovanou, čisté a voňavé dítě, umyté a upravené vlasy, nalakované nehty, nalíčené oči, štíhlý pas, sexy domácí obleček, designový nábytek, čerstvé květiny a věčný úsměv na tváři. Prostě dokonalá Stepfordská panička. Místo toho mám každé ráno kyselý obličej, v kuchyni atomovku, vlasy stále v culíku, štíhlý pas v nedohlednu (navzdory všem možným snahám), s tím souvisí i absence bábovky a vlastně i toho bublajícího oběda a nakonec možná i toho úsměvu. Mám pocit, že nedělám nic jiného než peru, uklízím, vařím, převlékám, přebaluji, hladovím, pracuji a stále to není nikde vidět. Jen co uklidím v kuchyni nádobí do myčky, můžu jít uklízet boty do botníku, zásadně těsně poté co vytřu celý byt, vběhne k nám na návštěvu rodinný pes Arnie a jen co převléknu Emičce čisté tričko, poleje se džusem.  Z jednoduchých domácích činností se s dětmi...

Nikdy by mě nenapadlo, že i já se stanu jednou z nich...a je to tady, jsem ambiciozní matka! Naše Emi už také chodí na angličtinu. Ještě sice neumí pořádně česky, písmenko R používá velmi sporadicky, sotva se pustila máminy sukně a začala chodit do školky, ale už jsem ji přihlásila na angličtinu. Angličtina frčí, kdo ji neumí, jako by nebyl. Já jí neumím a valnou část života se tím trápím, nechci aby Emi měla stejný pocit nedostatku. Chci, aby byla světová a angličtina k tomu prostě patří. Tedy zatím. Můžeme jen doufat, že se na místo angličtiny v příštích dvaceti letech nedostane například arabština... V době studií jsem na téma výuky cizích jazyků psala seminární práci. Měla jsem tenkrát jasno, že rozhodně nepodlehnu módním trendům a nebudu jednou z těch, které dávají své dítě na cizí jazyk od narození. Odborníci se shodují, že vše má svou posloupnost a nejprve by se mělo dítě naučit česky a pak teprve začít s výukou cizího jazyka. Výjimku samozřejmě činí výuka v rodinném kruhu,...

Nedávno jsem narazila na zajímavý článek s diskusí o tom, co všechno by mělo umět 18.měsíční dítě. Normálně se takovými srovnávacími diskusemi příliš nezaobírám a hlavně nestresuji, ale přivedlo mě to k zamyšlení, co že všechno tedy ten náš Tomášek už umí.  Tak tedy umí vylézt všude možně, čím výš a nebezpečněji, tím lépe. Při mých pokusech o jeho sundání vesele poskakuje, nebo spíš uskakuje a umí říkat ne,ne,ne. Vůbec toho zatím moc nenamluví. Například mě stále oslovuje tati, slovo mami zná, ale využívá jen v případě krajní nouze. Zatím si vystačí s tati a já, protože jsem holka učenlivá, už na to slyším téměř stoprocentně. Dokáže už také spojit dvě slova - děda brm, brm (děda odjel na motorce, děda má motorku, děda seká trávu), děda pa (jdu za dědou, děda odjel), umí také au, bac, éro, papal. S těmito asi čtyřmi podstatnými slovy a dvěma citoslovci si vystačí k veškeré naší konverzaci. Zbytek jsou gesta a zvuky připomínající Tarzana - ukazuje prstem, dělá hu, hu, hu a j...

První tři týdny školky jsou úspěšně za námi a já se pomalu začínám dostávat do nových kolejí. Září se chýlí ke konci a nový školní rok je tedy v plném proudu. Bála jsem se, že se Emi ve školce přeci jen nakonec nebude líbit, že budu muset absolvovat každé ráno martýrium přemlouvání a utírání slziček. Nakonec se nic podobného nekonalo. Emi chodí do školky doslova nadšeně a já si tak můžu konečně užívat mateřské dovolené jen s jedním dítětem. Jen škoda, že to druhé dítko mezitím tak nějak vyrostlo a z roztomilého, spavého miminka se doslova přes noc vyklubal malý rarach a pěkně vzteklý! A tak se mi zdá, že si ty moji blonďáci vyměnili role. Zatímco se Emička způsobně obléká z připravené hromádky, sní celou snídani a dobrovolně si čistí zoubky a nechá se učesat, tak já mezitím honím nahatého Tomáška po celém bytě a snažím se ho převléknout, utírám vylitý čajík a otvírám mu už třetí jogurt, protože ten první si chtěl otevřít sám a ten druhý zase nejí. A když se mi konečně podaří p...

Tomáškovi je 18 měsíců a já se začínám cítit doslova jako "poslední Mohykán". Stále totiž kojím. Bylo nás pět maminek s přibližně stejně starými dětmi. Všechny jsme bez problému kojily. Žádná z nás neměla problémy s tvorbou mléka, děti se od porodnice hezky přisávaly, bradavky nás nebolely, měly jsme v podstatě na růžích ustláno, mléko stříkalo proudem...věřím, že pro některé novopečené maminky to zní jako pohádka. Zhruba po třech měsících skončila první. Ostatní pokračovaly a kojily vesele dál. To víte, občas jsme si hromadně posteskly, že nás to kojení tu a tam obtěžuje, ale co bychom pro ty naše drobečky neudělaly...statisticky jsme si vedly jako skupina velmi dobře, prokojily jsme se k prvním příkrmům a i ty nás od kojení neodradily...a pak přišly oslavy prvních narozenin, první krůčky a naše miminka se začínala měnit v umíněná batolata. Ejhle, ono se to umí dostat do každé podprsenky, dudlík plive, z mléka v lahvičce se mu zvedá žaludek, v noci neusne jinak, než s prs...

  Často slýchám, že máme v České republice štěstí, že můžeme být doma s dětmi tři, nebo čtyři roky. Také jsem si myslela, že je to vážně super. Dnes, poté, co si právě odkrucuji čtvrtý rok na mateřské si říkám, že štěstí spíš mají naše děti. Snad nám to jednou vrátí a budou z nich lepší lidé. První rok na mateřské jsem si neuměla představit, že bych toho svého kouzelného pidi človíčka někam odložila a šla do práce. Fuj, práce. Druhý rok jsem nabyla dojmu, že být s dítětem doma je to nejkrásnější životní období. Doslova jsem se vzhlédla v mateřství a plánovala jsem bilion dalších potomků. Štěstí, že to nejde tak rychle a stihla jsem do svého prozření jen jednoho Tomáška. Třetí rok své mateřské jsem uvažovala o práci jako o něčem hodně vzdáleném, trochu zakázaném, ale stále převládal názor, že když už, tak maximálně poloviční úvazek a nejlépe z domova. Moje děti mě přeci potřebují neustále k dispozici. Kojím a budu kojit do samoodstavu a já jsem přeci vše, co potřebují ke zdár...

Někdy je to na té mateřské opravdu na palici. Je tolik zajímavých věcí, které by člověk chtěl a nejspíš by i dělal, ale s dvěma dětmi? Asi těžko. Jedna babička zaměstnaná, druhá daleko, manžel do večera v práci. A tak se na nějaký čas mým jediným povyražením stala návštěva mateřského centra. I když své děti miluji a dny na mateřské si užívám plnými doušky, trápilo mě, že nemám dostatek osobního vybití. Dříve jsem byla zvyklá hodně sportovat a najednou se můj pohyb scvrkl na procházku kolem bloku s kočárkem v jedné ruce a koloběžkou v druhé. A já byla čím dál protivnější a nespokojenější...přiznávám, nebylo se mnou k vydržení a to si ty moje děti opravdu nezaslouží. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím i s nimi. Dnes poprvé jsem se odhodlala a vzala je na svou hodinu aerobiku. Nebylo zbytí, neměla jsem hlídání a cvičit jsme chtěla a tak jsem to prostě riskla. A světe div se, obě mé děti to zvládly zcela v pohodě, hrály si, nefňukaly a hodina proběhla stejně dobře jako bez nic...

V životě je mnoho věcí pomíjivých. Jsou okamžiky, kdy máte pocit, že takhle to dál nejde, složitě přemýšlíte jak danou situaci změnit a když už si myslíte, že nic nefunguje, že už jste vyzkoušeli docela všechno, najednou se to vyřeší docela bezbolestně a samo. A u dětí toto pravidlo platí obzvlášť. Čím více se tlačí na pilu, čím více se snažíme o nějakou násilnou změnu, tím složitější se nám celá situace zdá. A pak náhle nás naše dítko překvapí, že to, co tak dlouho nešlo, lze a vy se ani nemusíte vlastně snažit.  Naučit Emičku používat nočník. Stálo mě to tolik nervů, byla jsem zoufalá z toho, že Emi je poslední ze všech dětí v okolí, která stále nosí ve svém věku pleny. Stejně tak s dudlíkem, který měla přilepený v puse a místo, aby se s přibývajícím věkem tohoto zvyku zbavovala, tak naopak na něm získávala čím dál větší závislost. Nic nefungovalo, vše jsem přečetla, nastudovala nespočet diskusí na internetu, neustále jsem podnikala nějaké kroky k nápravě...A pak nám stačily t...

Za ty tři roky na mateřské se mi někam vytratila má sebedůvěra. Vždy jsem věřila, že odvážným štěstí přeje a na svém neotřesitelném sebevědomí jsem si docela zakládala. Většinou to vyšlo a když náhodou ne, tak jsem si z toho nic nedělala. Prostě jsem se poučila a udělala vše proto, abych to příště zvládla lépe. Možná jsem dělala chyby a možná, že teď žádné nedělám, ale nějak cítím, že je to spíš proto, že se se mnou osobně něco stalo. Dolehla na mě tíha zodpovědnosti? Jsem konečně dospělá a zodpovědná? Ať je to jak chce, v mém životě je to momentálně spíše v duchu kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vždy se najde výmluva, protože děti jsou moc malé, ještě mě potřebují, nemám žádný čas navíc...ale ruku na srdce - ačkoli jsem z toho věčného mateřství někdy pořádně zpruzená a otrávená, nemám kuráž něco zkusit a zariskovat. A tak mi sice můj momentální život připadá jednotvárný a občas frustrující, ale je to jistota, ten pravidelný řád, který se točí jen kolem domácnosti a mých dvou dětí, mi n...

Foto jsem si půjčila na internetu:-)... Tomáška roční narozeniny už jsou dávno oslavené, jaro střídavě klepe na dveře a Tomášek stále po čtyřech. To, že roku neuteče, mi bylo jasné dávno, ale že od prvních nesmělých pokusů k opravdové samostatné chůzi uplynou celé dva měsíce, tak to by mě tedy vážně nenapadlo. No prostě měl svůj čas. Vím, že na tom nezáleží a že je naopak dobře, když dítě dlouho leze. I jako druhomatka už přece dávno vím, že nějaké soutěžení není k ničemu. Ale stejně už jsem se nějak těšila, až konečně začne opravdově chodit. Přeci jen to věčné lezení všude možně není moc praktické. V kočárku už byl otrávený, lézt po venku v zimě dost dobře nejde a tak jsem ráda, že už trochu ťape a že ho třeba na dětském hřišti mohu vyndat, on se zabaví prozkoumáváním okolí a já můžu houpat Emi na houpačce.  A když už tedy opravdu chodí, přichází na řadu druhá otázka. Co boty a hlavně jaké? U Emičky jsem dilema neměla žádné. Jakmile se dostala do stádia, že více času stál...

Začátek ledna pro mě bývá vždy takový smutný. Vánoce jsou za námi, to hezké, na co jsme se všichni celý podzim těšili skončilo a teď zase alou do školy a do práce a opět začínají povinnosti. Jeden by řekl, že když jsem na mateřské, že se mě to netýká. Možná že ne, ale přesto na mě vždy dolehla taková podivná melancholie. A tak jsme si ty Vánoce letos pěkně protáhli a jeli se ještě na prodloužený víkend dovolenkovat. A kam jinam než za sněhem.  Ono na té mateřské je totiž obzvlášť důležité mít se na co těšit, něco plánovat a hlavně aspoň na pár dní vypadnout z domu. A hlavně nedbat na klasické výhrůžky při balení zavazadel, protože i já jsem rozhořčeně vykřikovala, že je to naposledy co někam jedu, že mi ta práce před odjezdem za to nestojí a že mi je stejně nejlépe doma ve svém, kde mám všechno pěkně při ruce. Znáte to, člověk už týden dopředu hromádkuje nejrůznější nezbytnosti po celém bytě, na honem vše přepírá, žehlí, kombinuje a vymýšlí. Neznalost tamního terénu věc ješt...

Už je to měsíc co jsem si našla chvilku na svůj oblíbený blog a napsala pár řádků...čas s dětmi tolik letí. Žiji den za dnem, vše v zajetých kolejích, nic nepředvídatelného, nic extra náročného a přesto večer co večer padám s hlavou těžkou jako pátrací balón do polštářů a říkám si, že chci mít aspoň chvíli klid. Klid, ticho, spánek, být jen sama se sebou. Je to zvláštní, nikdy předtím jsem tolik netoužila potom být sama jako nyní. Vyhledávám aspoň chviličky nerušeného klidu, zamykám se ve vaně, čumím do prázdna a na nic nemyslím...i když vlastně myslím, pořád nad něčím přemýšlím a mám tisíc důležitých věcí, které by vás určitě také zajímaly...ale dříve, než si sednu k počítači, tak je stačím zapomenout, nebo se nějak vyřeší sami a přestanou být důležité.  Tak co bylo tento měsíc na pořadu dne? Vše se točilo kolem příprav na Vánoce. Opět jsem se zaobírala myšlenkou kolik je dobré dávat darů a stejně jsem nakonec podlehla nakupovací mánii, zahltila své děti nespočet dárků a opět...

  Jako malé dítě jsem měla své vlastní album s fotkami. Vytvořila mi ho máma, nalepovala do něj ne jen fotky, ale i různé další vzpomínky. A já jako holka tu knihu o mém dětství milovala. Dodnes si ji ráda prohlížím, i  když znám každý snímek v knize téměř nazpaměť. A ještě raději mám chvíle, kdy se sejdeme celá rodina, vytáhne se krabice od kozaček ze skříně a my se se smíchem hodiny prohrabujeme všemi fotkami naší velké rodiny. Některé své příbuzné znám právě jen  díky těmto černobílým fotografiím. Miluji vůni těch obrázků, cítím, že mají duši a každá fotografie vypráví svůj osobní příběh.  Dnešní děti mají proti svým prarodičům mnohonásobek fotografických snímků, jsou zvěčněni při mnoha různých příležitostech. A ne jen fotky, ale dokonce i videa. Mají fotky z bříška u maminky, pár minut po porodu, první úsměv, tleskání ručičkami, krok, jízda na kole...vše je zdokumentováno. Tedy alespoň u nás. A přesto o tom Emička ani neví. Je to uloženo v počítači a celou ř...

Možná si podle názvu řeknete, že mám za sebou nejspíš pěkně peprný týden a že jsem si pěkně užila. No jak se to vezme, užila, ale samé fajn věci. Dokonalou dámskou jízdu v hotelu specializovaném na dětské návštěvníky především, s příhodným názvem Peklo. Na týden jsem nechala ladem celou svou domácnost s mými oblíbenými spotřebiči jako je pračka, myčka, sporák i žehlička, zabalila si pro sebe a své děti to nejnutnější a odjela se rekreovat do Jizerských hor. A bylo tam o nás perfektně postaráno, to se musí nechat.  Už dopředu jsem dle popisu z internetových stránek čekala, že to bude zábava, ale že těch pět skvěle vybavených vnitřních heren s hračkami, interaktivní zábava na chodbách, slanovodní bazén i venkovní hřiště a pískoviště budou opravdu tak pěkné a pro mé děti zajímavé, to jsem tedy nečekala. Klobouk doků, protože to se jen tak nevidí. Vše v perfektním stavu, netradiční, moderní a nesmírně lákavé. Týden byl pro mé děti málo, aby vše stihly vyzkoušet a do syta si pohrá...

Kojím. Kojím každé dvě až tři hodiny, kojím několikrát za noc, kojím ve vlaku, v letadle, u televize, při uspávání, bolení, kojím v restauraci, na návštěvě, dokonce i v moři... Je to pohodlné, rychlé, vždy připravené a Tomášek kojení miluje. Už deset měsíců.  Z počátku, když se Tomášek narodil, jsem kojila s kloboučky. Někdy na konci šestinedělí se mi je povedlo odbourat. Bylo to pro mě hrozně důležité, protože jsem chtěla kojit co nejdéle. Dokonce jsem byla přesvědčená, že to vydržím až do tzv. samoodstavení (někdy kolem tří let). Nespěchala jsem s příkrmy, počkala jsem si až na konec šestého měsíce a i tak jsem pořád více kojila, než přikrmovala...Neumím si to vysvětlit, ale v prvních měsících kojení se ze mě stal nadšený obhájce a příznivce kojení. Možná jsem tím svému okolí musela být až protivná, neřešila jsem nic jiného. Můj život byla jedna velká laktace! Nejspíš hormony...příroda to tak chce, aby matky kojení totálně propadly. Momentálně mám pocit, že jsem nejspíš...

Léto je definitivně za námi a to i pro mě, která si ho jela spolu s rodinou prodloužit do vzdáleného Egypta. Těch čtrnáct dní uteklo jako voda a já si nějak nemůžu zvyknout, že už je podzim a že ty nové plavky, které se tak skvěle nosily opravdu obléknu leda tak do krytého bazénu. Jako každý rok, i letos jsem si dala skoro měsíc opravdovou dovolenou. Bez povinností, bez práce, bez počítače, pracovního telefonu a dokonce i bez blogu. Prostě takový relax, jen já se svou rodinou, sluníčkem, bazénem, později i mořem a drinky:-). Tímto se tedy omlouvám mým příznivcům za letní pausu a slibuji, že další podobně dlouhá prodleva nastane zase až za rok:-). Jsem tedy zpět, odpočatá, s novou energií a spoustou nových myšlenek. Ale pěkně popořádku...co tedy v tom Egyptě a jak to zvládly moje malé děti? Čím více se blížil odjezd, tím více mi začínalo docházet, že možná  velmi riskuji. Přeci jen mám obě děti dost malé...co když nezvládnou místní klimatické podmínky, budou mít problémy s vedr...