Práce na plný úvazek

Chtěla bych být dokonalá matka a ještě dokonalejší žena. Mít perfektně uklizený byt, na sporáku bublající oběd, na stole upečenou bábovku a hezky pocukrovanou, čisté a voňavé dítě, umyté a upravené vlasy, nalakované nehty, nalíčené oči, štíhlý pas, sexy domácí obleček, designový nábytek, čerstvé květiny a věčný úsměv na tváři. Prostě dokonalá Stepfordská panička. Místo toho mám každé ráno kyselý obličej, v kuchyni atomovku, vlasy stále v culíku, štíhlý pas v nedohlednu (navzdory všem možným snahám), s tím souvisí i absence bábovky a vlastně i toho bublajícího oběda a nakonec možná i toho úsměvu. Mám pocit, že nedělám nic jiného než peru, uklízím, vařím, převlékám, přebaluji, hladovím, pracuji a stále to není nikde vidět. Jen co uklidím v kuchyni nádobí do myčky, můžu jít uklízet boty do botníku, zásadně těsně poté co vytřu celý byt, vběhne k nám na návštěvu rodinný pes Arnie a jen co převléknu Emičce čisté tričko, poleje se džusem. 

Z jednoduchých domácích činností se s dětmi po boku, nebo spíš pod nohami, stala hotová bojovka. Například uklízení čistého nádobí z myčky je pro mě žonglérský výkon, kdy dokážu v jednom okamžiku uklidit talíře, chytat nad zemí skleničku a druhou rukou odklízet ostrý nůž z příborníku. Musím říct, že mi nikdy vyklizení myčky nešlo tak rychle. Další epizodou je třeba žehlení prádla. U toho jsou třeba obzvláště pohotové smysly, protože kromě dřívějšího tupého sledování televize, musím nyní hlídat v jednom okamžiku stabilitu prkna, šňůru a zásuvku, horkou žehličku, zásobník s vodou a zkuste si k tomu všemu vyžehlit nezbednou muchlající se košili. Do toho pak každodenní prkotiny jako je zametání (vždy se Tomášek rozhodne klekat, sedat, či lehat právě v oblasti nametené hromádky a to už opravdu obstojně chodí a nepadá ani v terénu), třídění špinavého prádla (pes Arnie miluje naše ponožky a Tomášek miluje Arnieho - nebezpečná kombinace) nebo třeba vytírání podlahy (kýbl s vodou je super hračka a ještě suprovější schovka...v záchodové míse pak končí užitečné předměty jako je hřeben, bačkůrky, kostičky apod.). Mohla bych pokračovat do nekonečna, zkrátka kličkuji mezi domácností, dítětem a psem jako akrobat na visutém laně a večer, když konečně Emi usne (ještě, že už aspoň usíná sama), a Tomáška konečně ukojím ze všech prsou co mám, jen sedím a čučím. 

Kde je nějaký výsledek mé celodenní činnosti? Jak mám zůstat normální a nezbláznit se z toho všeho? A možná právě proto píšu tento blog. Mám totiž pocit, že aspoň na tomto webovém rozhraní po mě zůstává nějaká hmatatelná činnost, nějaký výsledek mého snažení. A musím se přiznat, že miluji ty chvíle, kdy celý byt ztichne a já konečně můžu v klidu zasednout k počítači a něco hezkého vám, moji milý čtenáři, napsat. Ale přesto, že mám někdy pocit, že mi z toho doslova hrábne, musím říct, že právě mateřská dovolená je mé nejšťastnější období. Je to konečně čas splněných snů. A tak si během psaní tohoto článku zrovna říkám, že přeci ten nejhmatatelnější a nejviditelnější výsledek mého snažení spí v postýlce. Jsou to moje děti. Nezáleží na tom jak moc bude uklizeno, kolik košil stihnu vyžehlit a kolik centimetrů zhubnu v pase. Důležité je, že jsou šťastné a že si najdu čas na hraní, zábavu, společné čtení a mazlení. Že mají šťastné dětství.

PS: Byla jsem nominovaná na blogerku roku 2016, pokud se Vám líbí můj blog, budu ráda za Váš hlas:-)...hlasovat můžete ZDE a já Vám moc, moc díky:-)