Mateřská dovolená naruby

Foto jsem si půjčila na internetu:-)... Tomáška roční narozeniny už jsou dávno oslavené, jaro střídavě klepe na dveře a Tomášek stále po čtyřech. To, že roku neuteče, mi bylo jasné dávno, ale že od prvních nesmělých pokusů k opravdové samostatné chůzi uplynou celé dva měsíce, tak to by mě tedy vážně nenapadlo. No prostě měl svůj čas. Vím, že na tom nezáleží a že je naopak dobře, když dítě dlouho leze. I jako druhomatka už přece dávno vím, že nějaké soutěžení není k ničemu. Ale stejně už jsem se nějak těšila, až konečně začne opravdově chodit. Přeci jen to věčné lezení všude možně není moc praktické. V kočárku už byl otrávený, lézt po venku v zimě dost dobře nejde a tak jsem ráda, že už trochu ťape a že ho třeba na dětském hřišti mohu vyndat, on se zabaví prozkoumáváním okolí a já můžu houpat Emi na houpačce.  A když už tedy opravdu chodí, přichází na řadu druhá otázka. Co boty a hlavně jaké? U Emičky jsem dilema neměla žádné. Jakmile se dostala do stádia, že více času stál...

Začátek ledna pro mě bývá vždy takový smutný. Vánoce jsou za námi, to hezké, na co jsme se všichni celý podzim těšili skončilo a teď zase alou do školy a do práce a opět začínají povinnosti. Jeden by řekl, že když jsem na mateřské, že se mě to netýká. Možná že ne, ale přesto na mě vždy dolehla taková podivná melancholie. A tak jsme si ty Vánoce letos pěkně protáhli a jeli se ještě na prodloužený víkend dovolenkovat. A kam jinam než za sněhem.  Ono na té mateřské je totiž obzvlášť důležité mít se na co těšit, něco plánovat a hlavně aspoň na pár dní vypadnout z domu. A hlavně nedbat na klasické výhrůžky při balení zavazadel, protože i já jsem rozhořčeně vykřikovala, že je to naposledy co někam jedu, že mi ta práce před odjezdem za to nestojí a že mi je stejně nejlépe doma ve svém, kde mám všechno pěkně při ruce. Znáte to, člověk už týden dopředu hromádkuje nejrůznější nezbytnosti po celém bytě, na honem vše přepírá, žehlí, kombinuje a vymýšlí. Neznalost tamního terénu věc ješt...

Už je to měsíc co jsem si našla chvilku na svůj oblíbený blog a napsala pár řádků...čas s dětmi tolik letí. Žiji den za dnem, vše v zajetých kolejích, nic nepředvídatelného, nic extra náročného a přesto večer co večer padám s hlavou těžkou jako pátrací balón do polštářů a říkám si, že chci mít aspoň chvíli klid. Klid, ticho, spánek, být jen sama se sebou. Je to zvláštní, nikdy předtím jsem tolik netoužila potom být sama jako nyní. Vyhledávám aspoň chviličky nerušeného klidu, zamykám se ve vaně, čumím do prázdna a na nic nemyslím...i když vlastně myslím, pořád nad něčím přemýšlím a mám tisíc důležitých věcí, které by vás určitě také zajímaly...ale dříve, než si sednu k počítači, tak je stačím zapomenout, nebo se nějak vyřeší sami a přestanou být důležité.  Tak co bylo tento měsíc na pořadu dne? Vše se točilo kolem příprav na Vánoce. Opět jsem se zaobírala myšlenkou kolik je dobré dávat darů a stejně jsem nakonec podlehla nakupovací mánii, zahltila své děti nespočet dárků a opět...

  Jako malé dítě jsem měla své vlastní album s fotkami. Vytvořila mi ho máma, nalepovala do něj ne jen fotky, ale i různé další vzpomínky. A já jako holka tu knihu o mém dětství milovala. Dodnes si ji ráda prohlížím, i  když znám každý snímek v knize téměř nazpaměť. A ještě raději mám chvíle, kdy se sejdeme celá rodina, vytáhne se krabice od kozaček ze skříně a my se se smíchem hodiny prohrabujeme všemi fotkami naší velké rodiny. Některé své příbuzné znám právě jen  díky těmto černobílým fotografiím. Miluji vůni těch obrázků, cítím, že mají duši a každá fotografie vypráví svůj osobní příběh.  Dnešní děti mají proti svým prarodičům mnohonásobek fotografických snímků, jsou zvěčněni při mnoha různých příležitostech. A ne jen fotky, ale dokonce i videa. Mají fotky z bříška u maminky, pár minut po porodu, první úsměv, tleskání ručičkami, krok, jízda na kole...vše je zdokumentováno. Tedy alespoň u nás. A přesto o tom Emička ani neví. Je to uloženo v počítači a celou ř...

Možná si podle názvu řeknete, že mám za sebou nejspíš pěkně peprný týden a že jsem si pěkně užila. No jak se to vezme, užila, ale samé fajn věci. Dokonalou dámskou jízdu v hotelu specializovaném na dětské návštěvníky především, s příhodným názvem Peklo. Na týden jsem nechala ladem celou svou domácnost s mými oblíbenými spotřebiči jako je pračka, myčka, sporák i žehlička, zabalila si pro sebe a své děti to nejnutnější a odjela se rekreovat do Jizerských hor. A bylo tam o nás perfektně postaráno, to se musí nechat.  Už dopředu jsem dle popisu z internetových stránek čekala, že to bude zábava, ale že těch pět skvěle vybavených vnitřních heren s hračkami, interaktivní zábava na chodbách, slanovodní bazén i venkovní hřiště a pískoviště budou opravdu tak pěkné a pro mé děti zajímavé, to jsem tedy nečekala. Klobouk doků, protože to se jen tak nevidí. Vše v perfektním stavu, netradiční, moderní a nesmírně lákavé. Týden byl pro mé děti málo, aby vše stihly vyzkoušet a do syta si pohrá...

Kojím. Kojím každé dvě až tři hodiny, kojím několikrát za noc, kojím ve vlaku, v letadle, u televize, při uspávání, bolení, kojím v restauraci, na návštěvě, dokonce i v moři... Je to pohodlné, rychlé, vždy připravené a Tomášek kojení miluje. Už deset měsíců.  Z počátku, když se Tomášek narodil, jsem kojila s kloboučky. Někdy na konci šestinedělí se mi je povedlo odbourat. Bylo to pro mě hrozně důležité, protože jsem chtěla kojit co nejdéle. Dokonce jsem byla přesvědčená, že to vydržím až do tzv. samoodstavení (někdy kolem tří let). Nespěchala jsem s příkrmy, počkala jsem si až na konec šestého měsíce a i tak jsem pořád více kojila, než přikrmovala...Neumím si to vysvětlit, ale v prvních měsících kojení se ze mě stal nadšený obhájce a příznivce kojení. Možná jsem tím svému okolí musela být až protivná, neřešila jsem nic jiného. Můj život byla jedna velká laktace! Nejspíš hormony...příroda to tak chce, aby matky kojení totálně propadly. Momentálně mám pocit, že jsem nejspíš...

Léto je definitivně za námi a to i pro mě, která si ho jela spolu s rodinou prodloužit do vzdáleného Egypta. Těch čtrnáct dní uteklo jako voda a já si nějak nemůžu zvyknout, že už je podzim a že ty nové plavky, které se tak skvěle nosily opravdu obléknu leda tak do krytého bazénu. Jako každý rok, i letos jsem si dala skoro měsíc opravdovou dovolenou. Bez povinností, bez práce, bez počítače, pracovního telefonu a dokonce i bez blogu. Prostě takový relax, jen já se svou rodinou, sluníčkem, bazénem, později i mořem a drinky:-). Tímto se tedy omlouvám mým příznivcům za letní pausu a slibuji, že další podobně dlouhá prodleva nastane zase až za rok:-). Jsem tedy zpět, odpočatá, s novou energií a spoustou nových myšlenek. Ale pěkně popořádku...co tedy v tom Egyptě a jak to zvládly moje malé děti? Čím více se blížil odjezd, tím více mi začínalo docházet, že možná  velmi riskuji. Přeci jen mám obě děti dost malé...co když nezvládnou místní klimatické podmínky, budou mít problémy s vedr...