Mateřská dovolená naruby

Tomáškovi je akorát půl roku a tudíž už prý MUSÍME začít přikrmovat. Od čtvrtého měsíce slyším každou kontrolu, že máme začít zkoušet mrkvičku, ale já statečně odolávala. Rozhodla jsem se pro dlouhodobé kojení a tudíž i s příkrmy nikam nepospíchat. Moje vize byla, že budu plně kojit do té doby, dokud se Tomášek nezačne o jídlo aktivně zajímat. S Emičkou jsem na radu lékařky dbala tzv. imunologického okna a začala přikrmovat ve čtyřech měsících. Nahrál tomu i fakt, že jsem kojila s kloboučky, kojení tudíž bylo zdlouhavé, Emičce evidentně nestačilo a já se těšila, až si od toho věčného kojení odpočinu a nahradím jej nějakým "normálním" jídlem. Emi byla velký jedlík a tak jsme během dvou měsíců zvládly zavést v podstatě všechna denní jídla a za další měsíc dát kojení s bohem... U Tomáška nic takového nemám v plánu (zatím)...představuji si, že budu zavádět příkrmy velmi pozvolna a tak, aby se v žádném případě nenarušilo kojení. Nechám zcela na něm, aby si sám řídil příkrmy...

Klasická scénka: Emi chce před obědem zmrzlinu, dostane záchvat vzteku, hlasitě pláče, vzbudí Tomáška, kterého jsem před chvíli velmi pracně uspala. Do toho vařím oběd, potřebuji slít těstoviny, uklidnit rychle Tomáška, než se definitivně vzbudí, výchovně působit na Emi, že zmrzlina se před obědem nejí a už vůbec se nevynucuje tímto způsobem. Nervy mám na pochodu...jsem vzteklá, podrážděná, nadávám a jen tak tak se držím, abych Emi nešoupla jednu přes zadek, nespláchla oběd od záchodu a  Tomáška zavřela do postýlky... Později, když se vše uklidní, děti spinkají a já si v klidu sednu do uklizené kuchyně, zpytuji svědomí. Proč mě napadají občas tak strašné věci? Proč se nedokážu ovládnout? A proč se vůbec tyto situace stávají? Každý z nás si nese určité vzorce chování, které nám vštípili rodiče svou výchovou. Často jednáme podle těchto vzorců zcela automaticky a ani nás nenapadne přemýšlet, zda je to správně, či nikoli. K tomu všemu se ještě přidává veřejné mínění, zažité kliš...

Vždy, když mám chvíli klidu, tak přemýšlím nad nejrůznějšími tématy, které bych chtěla sdělit a rozebrat více do hloubky...mám v hlavě tolik nápadů na zajímavé čtení...a pak buď usnu, nebo jdu zase něco dělat, mluvím s Emi a zapomenu...pak si sednu k počítači a přemýšlím o čem, že jsem to vlastně chtěla psát a najednou mám hlavu dutou jako vyschlý pomeranč a jdu od stolu... A tak i teď tady sedím a přemýšlím, co že to bylo to naposledy nejdůležitější téma, o které jsem se s vámi chtěla podělit? Tak třeba o tom, že Emi už třetí týden existuje bez plen. To, co se zdálo jako naprostá utopie, tedy Emička bez plenky, se stala skutečností ne jen přes den, ale dokonce i na noc. A až na dvě, tři mírné nehody to je zatím úplně bez problému. Omezila jsem jí večerní dávku sunaru, v noci ji dávám jednou na nočník (ani se přitom nevzbudí) a poslední týden si dvakrát došla na nočník sama, dokonce ho i vylila do záchodu a zase si spokojeně lehla a spinkala dál:-). Další top důležité téma...

Dva týdny jsem nic nenapsala na blog, neměla jsem čas, musela jsem číst. A bylo to tak zajímavé a obohacující, že jsem to vzala raději ještě jednou od začátku. Přiznám se, že se mi často nestává, abych četla knihu rovnou dvakrát po sobě. Jedná se o koncept kontinua od Jean Liedloffové. Vlastně jsem ji dohromady četla třikrát, poprvé jako těhule s Emi. Už tenkrát na mě myšlenka knihy udělala silný dojem a aniž bych si to uvědomovala, ovlivnila můj přístup k Emičce a její výchově. Ale přesto to bylo trochu jiné. Považovala jsem knihu za zajímavou, pravdivou, to jistě, ale neměla jsem ještě děti tak vryté pod kůží, jako dnes. Myšlenky v knize zmiňované mi sice přišly logické, ale stále jsem si neuměla představit jaké to doopravdy bude... Jsem hluboce přesvědčená, že by si knihu měl přečíst každý kdo má co do činění s malými dětmi, děti plánuje, očekává, vychovává...ale vím, že každý na čtení není a tak se pokusím ve zkratce vysvětlit o co jde. Autorka se ocitne ve společnosti ind...

první pokus na záda, není to ještě dokonalé, ale to vyladím:-) A je to tady, konečně přišel můj první šátek. Poslední týdny jsem na internetu poctivě sbírala všechny možné rady ohledně výběru toho nejlepšího šátku na nošení dětí. Zdálo by se, že na tom nic není, ale čím více jsem se dozvídala, tím hůře jsem se rozhodovala, který šátek pro mě bude nakonec ten nejvhodnější. Zvolila jsem si tedy základní kritéria - jak dlouhý potřebuji, z jakého materiálu a jakou nejlépe značku. Pro člověka neznalého věci je překvapivé, kolik různých značek lze zakoupit. A ne každý výrobce prodává ty správné šátky. Po delším pátrání jsem tedy zjistila, že pro můj typ postavy  bude dostačující velikost 6 (obecně mám i trochu pocit, že to je taková nejběžnější velikost, se kterou lze vytvořit i složitější úvazy). Materiál už byl trochu jiné kafe a tam se názory a zkušenosti uživatelek poněkud liší. Velkým pomocníkem v tomto ale i v dalším rozhodování, mi byla velmi přátelská facebooková sku...

I tatínek rád nosí:-) Nosím Tomáška v nosítku a přijde mi to tak super věc, že nechápu, jak je možné, že tolik maminek kolem mně a žádná nenosí? Zrovna o víkendu při hokeji jsem stála v hloučku kočárků, po chvíli neúspěšného houpání jsem sáhla pod kočár, vytáhla nosítko, zapnula Tomáška na hruď a spokojeně dál pokračovala v zábavě. Žádné složité houpání a při každém výkřiku gól opět nanovo...stejně tak minulý víkend na místní pouti. Všude hluk, spousta lidí a já spokojené spící dítě, tentokrát, na zádech a volné ruce k jakékoli akci. U nosítka mám jistotu, že i kdyby tzv. čert na kobyle jel, tak Tomáška do pár vteřin naprosto zklidním a do pár minut uspím. Nevadí mu v tu chvíli žádné hlasité zvuky, prudké pohyby, neznámé lidi...a i já mám dobrý pocit. Vím, že je v pořádku, nic mu nechybí, cítím ho, slyším ho a nemusím se absolutně o nic starat. A díky nosítku máme vyřešenou i potřebu dudlíčka - prostě ho nepotřebujeme. Nosit takhle své dítě je podle mě ta nejpřirozenější věc na sv...

Každá máma to zná - jsou dny, kdy bych nejraději se vším praštila, zalezla si někam do koutku, tam si nejdřív v klidu pobrečela a pak spokojeně prospala celý den a noc. Bývá to občas opravdu náročné. Zvláště, když si ještě k tomu někdo chce hrát na super ženu a nasmlouvá si dvě práce. Zrovna minulý týden jsem měla takovou krizi, že jsem vážně uvažovala nad totálním sebeožráním a to nejlépe do naprostého bezvědomí.  Uspokojit potřeby všech členů domácnosti, zajistit její plynulý chod a být stále nad věcí bývá někdy silným oříškem. Nejvíc mě pak štve, že jsem neustále protivná, bez nálady, bez energie, utrhuji se, startuji tzv. na první našlápnutí a řeším běžné situace v afektu. Následně si to vyčítám, cítím, že to není správné a snažím se to ostatním vynahradit. Je to jakási křeč, usmívám se, snažím se na děti mluvit klidným hlasem a být milá na manžela, ale nejde mi to od srdce. Uvnitř jsem napnutá jako špagát. Bolí mě hlava, mám ztuhlý krk, jsem unavená a přitom nemůžu usnout....