Mateřská dovolená naruby

Vždy, když mám chvíli klidu, tak přemýšlím nad nejrůznějšími tématy, které bych chtěla sdělit a rozebrat více do hloubky...mám v hlavě tolik nápadů na zajímavé čtení...a pak buď usnu, nebo jdu zase něco dělat, mluvím s Emi a zapomenu...pak si sednu k počítači a přemýšlím o čem, že jsem to vlastně chtěla psát a najednou mám hlavu dutou jako vyschlý pomeranč a jdu od stolu... A tak i teď tady sedím a přemýšlím, co že to bylo to naposledy nejdůležitější téma, o které jsem se s vámi chtěla podělit? Tak třeba o tom, že Emi už třetí týden existuje bez plen. To, co se zdálo jako naprostá utopie, tedy Emička bez plenky, se stala skutečností ne jen přes den, ale dokonce i na noc. A až na dvě, tři mírné nehody to je zatím úplně bez problému. Omezila jsem jí večerní dávku sunaru, v noci ji dávám jednou na nočník (ani se přitom nevzbudí) a poslední týden si dvakrát došla na nočník sama, dokonce ho i vylila do záchodu a zase si spokojeně lehla a spinkala dál:-). Další top důležité téma...

Dva týdny jsem nic nenapsala na blog, neměla jsem čas, musela jsem číst. A bylo to tak zajímavé a obohacující, že jsem to vzala raději ještě jednou od začátku. Přiznám se, že se mi často nestává, abych četla knihu rovnou dvakrát po sobě. Jedná se o koncept kontinua od Jean Liedloffové. Vlastně jsem ji dohromady četla třikrát, poprvé jako těhule s Emi. Už tenkrát na mě myšlenka knihy udělala silný dojem a aniž bych si to uvědomovala, ovlivnila můj přístup k Emičce a její výchově. Ale přesto to bylo trochu jiné. Považovala jsem knihu za zajímavou, pravdivou, to jistě, ale neměla jsem ještě děti tak vryté pod kůží, jako dnes. Myšlenky v knize zmiňované mi sice přišly logické, ale stále jsem si neuměla představit jaké to doopravdy bude... Jsem hluboce přesvědčená, že by si knihu měl přečíst každý kdo má co do činění s malými dětmi, děti plánuje, očekává, vychovává...ale vím, že každý na čtení není a tak se pokusím ve zkratce vysvětlit o co jde. Autorka se ocitne ve společnosti ind...

první pokus na záda, není to ještě dokonalé, ale to vyladím:-) A je to tady, konečně přišel můj první šátek. Poslední týdny jsem na internetu poctivě sbírala všechny možné rady ohledně výběru toho nejlepšího šátku na nošení dětí. Zdálo by se, že na tom nic není, ale čím více jsem se dozvídala, tím hůře jsem se rozhodovala, který šátek pro mě bude nakonec ten nejvhodnější. Zvolila jsem si tedy základní kritéria - jak dlouhý potřebuji, z jakého materiálu a jakou nejlépe značku. Pro člověka neznalého věci je překvapivé, kolik různých značek lze zakoupit. A ne každý výrobce prodává ty správné šátky. Po delším pátrání jsem tedy zjistila, že pro můj typ postavy  bude dostačující velikost 6 (obecně mám i trochu pocit, že to je taková nejběžnější velikost, se kterou lze vytvořit i složitější úvazy). Materiál už byl trochu jiné kafe a tam se názory a zkušenosti uživatelek poněkud liší. Velkým pomocníkem v tomto ale i v dalším rozhodování, mi byla velmi přátelská facebooková sku...

I tatínek rád nosí:-) Nosím Tomáška v nosítku a přijde mi to tak super věc, že nechápu, jak je možné, že tolik maminek kolem mně a žádná nenosí? Zrovna o víkendu při hokeji jsem stála v hloučku kočárků, po chvíli neúspěšného houpání jsem sáhla pod kočár, vytáhla nosítko, zapnula Tomáška na hruď a spokojeně dál pokračovala v zábavě. Žádné složité houpání a při každém výkřiku gól opět nanovo...stejně tak minulý víkend na místní pouti. Všude hluk, spousta lidí a já spokojené spící dítě, tentokrát, na zádech a volné ruce k jakékoli akci. U nosítka mám jistotu, že i kdyby tzv. čert na kobyle jel, tak Tomáška do pár vteřin naprosto zklidním a do pár minut uspím. Nevadí mu v tu chvíli žádné hlasité zvuky, prudké pohyby, neznámé lidi...a i já mám dobrý pocit. Vím, že je v pořádku, nic mu nechybí, cítím ho, slyším ho a nemusím se absolutně o nic starat. A díky nosítku máme vyřešenou i potřebu dudlíčka - prostě ho nepotřebujeme. Nosit takhle své dítě je podle mě ta nejpřirozenější věc na sv...

Každá máma to zná - jsou dny, kdy bych nejraději se vším praštila, zalezla si někam do koutku, tam si nejdřív v klidu pobrečela a pak spokojeně prospala celý den a noc. Bývá to občas opravdu náročné. Zvláště, když si ještě k tomu někdo chce hrát na super ženu a nasmlouvá si dvě práce. Zrovna minulý týden jsem měla takovou krizi, že jsem vážně uvažovala nad totálním sebeožráním a to nejlépe do naprostého bezvědomí.  Uspokojit potřeby všech členů domácnosti, zajistit její plynulý chod a být stále nad věcí bývá někdy silným oříškem. Nejvíc mě pak štve, že jsem neustále protivná, bez nálady, bez energie, utrhuji se, startuji tzv. na první našlápnutí a řeším běžné situace v afektu. Následně si to vyčítám, cítím, že to není správné a snažím se to ostatním vynahradit. Je to jakási křeč, usmívám se, snažím se na děti mluvit klidným hlasem a být milá na manžela, ale nejde mi to od srdce. Uvnitř jsem napnutá jako špagát. Bolí mě hlava, mám ztuhlý krk, jsem unavená a přitom nemůžu usnout....

Emi v kostýmu čarodějky Už dlouho přemýšlím jak na naší Emi vyzrát a nějak šetrně a co nejméně násilně ji sebrat dudlík. Ideální by bylo, aby se proto rozhodla sama a dobrovolně. Spoléhat na zázrak, že by se třeba dudlíku vzdala nějak sama od sebe, jako tomu bývá v případě dětí mých kamarádek, se u nás nějak nedařilo. Někdy minulý týden mě napadlo, že bychom mohli využít blížících se čarodějnic...a tak jsem ji začala přesvědčovat, že když hodí dudlíček do ohně, že ji za to čarodějnice přinese nějaký dárek. A po čem pak asi Emičky srdíčko nejvíce touží?...po novém tabletu (asi po měsíci a půl aktivního užívání ji spadl na zem a nenávratně se rozbil). Prostě taková jarní obměna čertů a Mikuláše. Něco za něco - dáš dudlík, dostaneš dárek. Současně jsme se na ten velký den D. společně připravovaly a těšily. V místním perfektně vybaveném second handu jsme zakoupily parádní čarodějnický kostým. Ve čtvrtek ráno jsem nenápadně posbírala všechny válející se dudlíky do šuplíku a nechala ji ...

Ještě jako těhotná jsem odkývala koupi lístků na nový muzikál Mýdlový princ. Jasně, jsem pro každou špatnost a dámskou jízdu v tak skvělém složení si nenechám ujít. Ono se v těhotenství vůbec dobře plánuje a člověk si nějak hned neuvědomí, že to nakonec s tím miminkem není tak úplně jednoduché. Miminku už budou tři měsíce, to nějak dopadne, někdo pohlídá... Jenže to jsem ještě netušila, že budu nakonec takový kojící nadšenec. Dokrm z lahve nepřipadá v úvahu! A vůbec, na takhle dlouhou dobu se od něj nemůžu odloučit. Chvíli jsem si dokonce myslela, že se kulturního zážitku raději vzdám. Ale pak jsem si přečetla příběh jedné kojící maminky, která šla do divadla s miminkem v šátku. To mě povzbudilo a řekla jsem si, že to risknu. Aspoň mě potěšilo, že nejsem jediný blázen, kterého něco takového napadlo. Vzala jsem si tedy Tomáška do nosítka a vyrazila do Prahy za kulturou. Uklidňovala jsem se tím, že Tomášek je hodné miminko, ještě poměrně dost spavé a že snad bude stačit nabídnout pr...