Mateřská dovolená naruby

Nedávno jsem oslavila tzv. kristova léta a dolehla na mě dočasně krize středního věku...píšu dočasně, protože se dvěma malými dětmi člověk na úvahy tohoto typu zpravidla nemá příliš mnoho času. Většinou tak akorát mezi dvěma kojeními, když se náhodou zadaří a obě děti usnou současně a matka má tak chvíli klidu a může si nerušeně přemýšlet.  Nerušeně přemýšlet pak ještě může v noci, naopak při kojení...to se mi vždycky honí v hlavě tolik zajímavých nápadů, že bych nejraději vyskočila a šla je hned  realizovat (nejčastěji spřádám dokonalé hubnoucí plány, které zaručují super štíhlou postavu nejpozději do léta)...do rána to jako vždy zaspím a tak se stále žádné zázraky v mém případě nedějí.  Dnes na mě však ta krize dolehla opět. Navzdory takřka aprílovému počasí jsem se vydala do našeho krámku. Emička si klasicky vzala u vstupu košík a řídila směr nákupu (naštěstí je to obchod s jednou uličkou a sladkostmi až na konci a tak v celku vhodné prostředí i pro ty nejmenší). ...

Žijeme na vesnici a já si to nemůžu vynachválit. Obzvlášť naší velkou zahradu, kde si může od rána Emi hrát na čerstvém vzduchu a já přitom pěkně v klidu doma udělat vše potřebné. S příchodem jara jsme opět začaly trávit všechen čas venku, hezky na sluníčku. A já opět rezignuji na úklid, protože s otevřenými dveřmi a neustálým chozením sem a tam se prostě sterilní čistota udržet nedá. Nám to ale nevadí. Nezouváme se a užíváme si pobyt na čerstvém vzduchu. I Tomáškovi se začalo líbit v kočárku a kojení na sluníčku mu nikterak nevadí. Cítím, že už mám pěkně opálený obličej a po celém dni uléhám do postele totálně vyčerpaná. Děti, také jak se patří "vyluftovaní", spí jako dudci okamžitě po ulehnutí do postele. Sama tomu nemohu uvěřit, že uspávání Emi může být najednou tak jednoduché. Stačí ji prostě přes den pořádně umordovat a ona pak dobrovolně uléhá hezky v osm večer a to dokonce bez odmlouvání!  Ráno, kolem deváté vyráží Emi na zahradu, vybavená ještě nepromokavým obleč...

Momentálně mám dva palčivé problémy, které je nutno okamžitě vyřešit. První je naučit Emičku na nočník a konečně se zbavit plen aspoň přes den (kýžené jaro je v dohledu a tak se už není třeba vymlouvat na příliš vrstev teplého oblečení) a druhým mým trápením jsou opět kila navíc. Musím zhubnout! A tak se již týden každé ráno probouzím s přesvědčením, že dnes je ten den D., kdy konečně obléknu Emičce kalhotky a prostě absolvuji tu peripetii s neustálým přemlouváním na nočník, praním a sušením a hlavně, že ode dneška už fakt nebudu tak šíleně žrát. Bohužel se mé rozhodné jednání nějak postupem dne přelévá do ztracena a stejně jako s poledním spánkem, kdy navlékám Emičce plenku a nějak už ji celé odpoledne nesundám (skóre tří tepláků a jedněch zateplených kalhot na topení za dopoledne bohatě stačí), tak i já si nějak neodpustím k odpolední kávičce kus čokolády nebo sušenky (po tom dopoledním maratonu je to zasloužená odměna).  Ale někdy v průběhu víkendu nastal překvapivý zlom. Ne,...

Jak už to tak v prvních týdnech po porodu bývá, člověk se pohybuje v jakési bublině, do které se vejde jen pár věcí. Momentálně mojí hlavní starostí je kojení. Kojení je prostě základ všeho a když je miminko dobře nakojené, tudíž není hladové a netrápí ho zrovna bolavé bříško, je spokojená celá rodina. Zdálo se, že kojím dobře a že není nutné nic měnit. Ale! Kojila jsem s kloboučky a čím dál více mě to obtěžovalo. Najednou mi vadilo, že v noci nemůžu klobouček najít, že na ně musím neustále myslet, že mi padá a správně nedrží, že teče mléko všude kolem a hlavně, že se díky používání kloboučku blokuje výměna informací mezi matkou a dítětem a tudíž se nefunguje správně dokonalá funkce mateřského mléka a to jest vytvoření přesného složení přímo na míru miminka. Někdy ve třech týdnech Tomáška jsem zkusila klobouček odložit. Světe div se, on se krásně přisál i tak. To bylo pro mě velké překvapení, protože jsem měla za to, že můj tvar bradavek není pro kojení příliš vhodný. Nadšeně jsem t...

Konec šestinedělí je úspěšně za námi a tak nás čekala šestinedělní prohlídka u dětského lékaře. Odchod z domu na čas bývá často stresující i normálně, natož se dvěma malými dětmi. A tak jsem si pro jistotu nařídila budíka na osmou hodinu ranní, abychom stihly včas vyrazit z domova. Objednaní jsme byly sice až na jedenáctou, ale jak jsem psala, je to vždycky stres a člověk nikdy neví. Od rána jsem poletovala mezi oběma dětmi. Nakojit Tomáška, převléknout ho, přebalit. Převléknout Emi. Dát Emi jogurt (ne, ten ne, chci tamten...otevřít další...), převléknout Emi pocintané tričko, posadit na nočník, učesat culíky. Mezitím Tomášek pláče, tak ho jednou rukou chovám a druhou se snažím sundat si pyžamo. Nočník je opět prázdný, obléknu Emi plenku a jdu přebalit Tomáška. Odložím ho do postýlky, čistím si zuby jednou rukou a druhou rukou si maluji řasy. Tomášek opět pláče, nabídnu mu prs. Mezitím Emi přestanou bavit její hračky a jde úřadovat do kuchyně. Do plánovaného odchodu zbývá deset minut,...

Na jednu stranu si říkám, že to neuvěřitelně rychle letí a podivuji se, že už máme šestinedělí téměř za sebou. Na druhou stranu je až s podivem, jak plynule zapadl Tomášek do naší rodiny, život s ním běží zcela automaticky a zdá se, jakoby ani nebylo nic předtím. Neubráním se srovnání tohoto šestinedělí s tím prvním, když jsem měla doma malou Emi. První týdny s miminkem doma jako u prvorodičky bylo období, které přesně zobrazovalo extrémní scénáře, které se dají vyčíst na internetu. Plačtivé nálady, uplakané miminko, problémy s kojením, přebalováním, moje poporodní hojení...vypravit  se někam na čas byl téměř nadlidský úkol. A k tomu  všemu bych se ještě navíc měla starat o neposedné batole? Upřímně bych to nejspíš nezvládla. Ale naštěstí už jsem zkušenější, dokáži díky tomu brát péči o dítě s větším nadhledem a tudíž se žádné podobné scénáře nekonaly. Tedy ne ty, které jsem zažívala s Emi a které jsou často strašákem každé čerstvé maminky. A tak by se dalo říct, že mám váž...

Když má člověk dvě děti, bývá času na své oblíbené aktivity poněkud méně. Ale jednoho se odmítám vzdát stůj, co stůj a to je čtení. Od dětství jsem vášnivým čtenářem a chvíle strávené u knihy jsou pro mě zaručeným relaxem. S narozením Tomáška jsem musela opět o krok ustoupit a ubrat ze svého osobního času. Ale jak jsem už psala, čtení je pro mě doslova fetiš a bez knížky v ruce aspoň na pár minut před spaním, to nejsem já. Snažím se ke knihám vést i své děti, tedy zatím spíš Emi. A proč tedy neskloubit čtení Emi před spaním a mou vášeň pro hezký román? Zapátrala jsem na na internetu a v jednom online knihkupectví jsem objevila knihu, kterou můžu číst Emičce každý večer před spaním a současně si i já přijdu na své. Objednala jsem si velmi napínavou trilogii s názvem Hunger Games . A musím říct, že knihy doslova předčily mé očekávání. Trilogii prodávají v sekci pro děti a mládež, ale rozhodně nezklame i dospělé čtenáře. A tak zatímco Emi už dávno po pár řádcích spí, já stále pokračuji ...