Mateřská dovolená naruby

Konec šestinedělí je úspěšně za námi a tak nás čekala šestinedělní prohlídka u dětského lékaře. Odchod z domu na čas bývá často stresující i normálně, natož se dvěma malými dětmi. A tak jsem si pro jistotu nařídila budíka na osmou hodinu ranní, abychom stihly včas vyrazit z domova. Objednaní jsme byly sice až na jedenáctou, ale jak jsem psala, je to vždycky stres a člověk nikdy neví. Od rána jsem poletovala mezi oběma dětmi. Nakojit Tomáška, převléknout ho, přebalit. Převléknout Emi. Dát Emi jogurt (ne, ten ne, chci tamten...otevřít další...), převléknout Emi pocintané tričko, posadit na nočník, učesat culíky. Mezitím Tomášek pláče, tak ho jednou rukou chovám a druhou se snažím sundat si pyžamo. Nočník je opět prázdný, obléknu Emi plenku a jdu přebalit Tomáška. Odložím ho do postýlky, čistím si zuby jednou rukou a druhou rukou si maluji řasy. Tomášek opět pláče, nabídnu mu prs. Mezitím Emi přestanou bavit její hračky a jde úřadovat do kuchyně. Do plánovaného odchodu zbývá deset minut,...

Na jednu stranu si říkám, že to neuvěřitelně rychle letí a podivuji se, že už máme šestinedělí téměř za sebou. Na druhou stranu je až s podivem, jak plynule zapadl Tomášek do naší rodiny, život s ním běží zcela automaticky a zdá se, jakoby ani nebylo nic předtím. Neubráním se srovnání tohoto šestinedělí s tím prvním, když jsem měla doma malou Emi. První týdny s miminkem doma jako u prvorodičky bylo období, které přesně zobrazovalo extrémní scénáře, které se dají vyčíst na internetu. Plačtivé nálady, uplakané miminko, problémy s kojením, přebalováním, moje poporodní hojení...vypravit  se někam na čas byl téměř nadlidský úkol. A k tomu  všemu bych se ještě navíc měla starat o neposedné batole? Upřímně bych to nejspíš nezvládla. Ale naštěstí už jsem zkušenější, dokáži díky tomu brát péči o dítě s větším nadhledem a tudíž se žádné podobné scénáře nekonaly. Tedy ne ty, které jsem zažívala s Emi a které jsou často strašákem každé čerstvé maminky. A tak by se dalo říct, že mám váž...

Když má člověk dvě děti, bývá času na své oblíbené aktivity poněkud méně. Ale jednoho se odmítám vzdát stůj, co stůj a to je čtení. Od dětství jsem vášnivým čtenářem a chvíle strávené u knihy jsou pro mě zaručeným relaxem. S narozením Tomáška jsem musela opět o krok ustoupit a ubrat ze svého osobního času. Ale jak jsem už psala, čtení je pro mě doslova fetiš a bez knížky v ruce aspoň na pár minut před spaním, to nejsem já. Snažím se ke knihám vést i své děti, tedy zatím spíš Emi. A proč tedy neskloubit čtení Emi před spaním a mou vášeň pro hezký román? Zapátrala jsem na na internetu a v jednom online knihkupectví jsem objevila knihu, kterou můžu číst Emičce každý večer před spaním a současně si i já přijdu na své. Objednala jsem si velmi napínavou trilogii s názvem Hunger Games . A musím říct, že knihy doslova předčily mé očekávání. Trilogii prodávají v sekci pro děti a mládež, ale rozhodně nezklame i dospělé čtenáře. A tak zatímco Emi už dávno po pár řádcích spí, já stále pokračuji ...

V těhotenství jsem se často zaobírala myšlenkou, jak zvládne příchod sourozence Emička. Nebude žárlit? Nebude se cítit odstrčená? Jak to já budu zvládat? A jak skloubit péči o dvouleté dítě a novorozeně? Až do porodu byla Emi středobodem rodiny a vše se točilo kolem ní. Měli jsme na ní vždy čas a ona se nemusela o naši péči a lásku s nikým dělit. Občas mě i napadlo, že bude Emička příchodem sourozence o něco ochuzená a že jsme možná měli ještě počkat. Ale na kdy čekat? Kdy je nejlepší doba na to, mít další, druhé dítě? A zase jsem si přála, aby měli k sobě moje děti blízko a mohly si spolu později hrát a být parťáky.  Hrozila jsem se odchodu do porodnice hlavně kvůli tomu, že nebudu s Emi a že ji třeba i týden neuvidím. Doteď jsme byly odloučené jen jednou a to na tři dny, když jsem jela na hory. Snažila jsem se jí na to nenápadně připravit, že máme v bříšku miminko (bráchu) a že je ještě hodně malinký. A až vyroste, že půjdu k paní doktorce, kde mi miminko vyndají. A až přijede...

Narozením prvního dítěte se mi převrátil kompletně život naruby a já začala vše podřizovat tomu malému uzlíčku, který jsem si přivezla z porodnice. Šestinedělí bylo ve znamení střídavých nálad, trápení s  kojením, prdíky, oblékáním, koupáním...žila jsem jenom pro Emi. Stačilo slabé zakňourání a už jsem k ní letěla, abych ji utěšila, v noci jsem spala jako trní a registrovala každý její nepatrný pohyb. A když se dlouho nehýbala, pro jistotu jsem s ní zatřásla, abych se přesvědčila, že je v pořádku. Skoro jsem fyzicky trpěla, když jsem ji nemohla chvíli chovat v náruči. A to kojení. To byla další věc, kvůli které jsem se natrápila. Netušila jsme v podstatě o kojení zhola nic. Měla jsem za to, že prostě nabídnu prso a bude to. A Emi ho nechtěla, kroutila se, řičela a prso si nevzala...asi prdíky, nebo nemá hlad? V porodnici nám nabídli příkrmy a čekalo se, až se mi spustí mléko. Bez přikládání a následného sání se tento proces těžko spouští. Když jsem pochopila, že musím přikládat,...

Tomášek znavený porodem.  Tak už jsme doma! O dvacet dní dříve před plánovaným termínem se nám narodil syn Tomášek. Celé vánoční svátky jsem měla divné tušení, že se porod blíží. Dokonce jsem si i mezi svátky zabalila tašku do porodnice, co kdyby náhodou...všichni se mi smáli, že čím více plaším s porodem, tím více budu přenášet. A já si říkala, že jestli ještě mám vydržet měsíc, tak mě asi šlehne. Byla jsem úplně hotová, nemohla jsem sedět, ležet, pálila mě žáha, byla jsem totálně protivná a bez nálady. Jediné, na co jsem se těšila a to doslova, byl porod. A najednou, v noci na 4.1. mi v noci lupla plodová voda...píšu lupla, protože to bylo hlasité lupnutí a pak spoustu vody. Bolesti jsem žádné neměla, ale přesto jsme se někdy k ránu vydali do porodnice. Plánovala jsem původně rodit v Neratovicích, kde jsem i pátek předtím byla na první kontrole. Ale Neratovice měli zavřené porodní sály až do 11.1., takže jsme v noci vyrazili do Mladé Boleslavi. Bylo to zvláštní, neměla jsem ...

Vždy jsem litovala všechny Evičky, Adámky a také ty, kteří měli tu smůlu a v období Vánoc a Silvestra měli narozeniny. Byl to podle mě vyloženě pech. A pak, jak tomu osud chtěl, jsem sama porodila vánoční miminko. Emička má narozeniny na Štěpána, tedy pouhé dva dny po Štědrém dni. A samozřejmě to přináší jisté komplikace ohledně dárků. Ale když pominu povrchní oběť, jakou jistě dárky a řešení co, kdo dostal je, tak jsou narozeniny na Vánoce vlastně docela prima. Zvláště pak, když se to takhle hezky povedlo, není to na Štědrý den a přitom ještě stíháme státní svátek. Je to Emičky den a celé příbuzenstvo se těší na její oslavu a nikdo se nemůže vymlouvat, všichni jsou doma. Tradice se zahájila už před dvěma lety, tedy na její narození a od té doby se všichni scházíme na Štěpána u nás a hromadně oslavujeme ne jen svátky  vánoční, ale také a hlavně Emičky narozeniny. A v našem hojném počtu to bývá velmi veselá oslava, na které si všichni vzájemně vyměňujeme vánoční dárky. A k tomu ješ...