Mateřská dovolená naruby

Začátek ledna pro mě bývá vždy takový smutný. Vánoce jsou za námi, to hezké, na co jsme se všichni celý podzim těšili skončilo a teď zase alou do školy a do práce a opět začínají povinnosti. Jeden by řekl, že když jsem na mateřské, že se mě to netýká. Možná že ne, ale přesto na mě vždy dolehla taková podivná melancholie. A tak jsme si ty Vánoce letos pěkně protáhli a jeli se ještě na prodloužený víkend dovolenkovat. A kam jinam než za sněhem.  Ono na té mateřské je totiž obzvlášť důležité mít se na co těšit, něco plánovat a hlavně aspoň na pár dní vypadnout z domu. A hlavně nedbat na klasické výhrůžky při balení zavazadel, protože i já jsem rozhořčeně vykřikovala, že je to naposledy co někam jedu, že mi ta práce před odjezdem za to nestojí a že mi je stejně nejlépe doma ve svém, kde mám všechno pěkně při ruce. Znáte to, člověk už týden dopředu hromádkuje nejrůznější nezbytnosti po celém bytě, na honem vše přepírá, žehlí, kombinuje a vymýšlí. Neznalost tamního terénu věc ještě ví

Už je to měsíc co jsem si našla chvilku na svůj oblíbený blog a napsala pár řádků...čas s dětmi tolik letí. Žiji den za dnem, vše v zajetých kolejích, nic nepředvídatelného, nic extra náročného a přesto večer co večer padám s hlavou těžkou jako pátrací balón do polštářů a říkám si, že chci mít aspoň chvíli klid. Klid, ticho, spánek, být jen sama se sebou. Je to zvláštní, nikdy předtím jsem tolik netoužila potom být sama jako nyní. Vyhledávám aspoň chviličky nerušeného klidu, zamykám se ve vaně, čumím do prázdna a na nic nemyslím...i když vlastně myslím, pořád nad něčím přemýšlím a mám tisíc důležitých věcí, které by vás určitě také zajímaly...ale dříve, než si sednu k počítači, tak je stačím zapomenout, nebo se nějak vyřeší sami a přestanou být důležité.  Tak co bylo tento měsíc na pořadu dne? Vše se točilo kolem příprav na Vánoce. Opět jsem se zaobírala myšlenkou kolik je dobré dávat darů a stejně jsem nakonec podlehla nakupovací mánii, zahltila své děti nespočet dárků a opět si,