Mateřská dovolená naruby

první pokus na záda, není to ještě dokonalé, ale to vyladím:-) A je to tady, konečně přišel můj první šátek. Poslední týdny jsem na internetu poctivě sbírala všechny možné rady ohledně výběru toho nejlepšího šátku na nošení dětí. Zdálo by se, že na tom nic není, ale čím více jsem se dozvídala, tím hůře jsem se rozhodovala, který šátek pro mě bude nakonec ten nejvhodnější. Zvolila jsem si tedy základní kritéria - jak dlouhý potřebuji, z jakého materiálu a jakou nejlépe značku. Pro člověka neznalého věci je překvapivé, kolik různých značek lze zakoupit. A ne každý výrobce prodává ty správné šátky. Po delším pátrání jsem tedy zjistila, že pro můj typ postavy  bude dostačující velikost 6 (obecně mám i trochu pocit, že to je taková nejběžnější velikost, se kterou lze vytvořit i složitější úvazy). Materiál už byl trochu jiné kafe a tam se názory a zkušenosti uživatelek poněkud liší. Velkým pomocníkem v tomto ale i v dalším rozhodování, mi byla velmi přátelská facebooková skupina

I tatínek rád nosí:-) Nosím Tomáška v nosítku a přijde mi to tak super věc, že nechápu, jak je možné, že tolik maminek kolem mně a žádná nenosí? Zrovna o víkendu při hokeji jsem stála v hloučku kočárků, po chvíli neúspěšného houpání jsem sáhla pod kočár, vytáhla nosítko, zapnula Tomáška na hruď a spokojeně dál pokračovala v zábavě. Žádné složité houpání a při každém výkřiku gól opět nanovo...stejně tak minulý víkend na místní pouti. Všude hluk, spousta lidí a já spokojené spící dítě, tentokrát, na zádech a volné ruce k jakékoli akci. U nosítka mám jistotu, že i kdyby tzv. čert na kobyle jel, tak Tomáška do pár vteřin naprosto zklidním a do pár minut uspím. Nevadí mu v tu chvíli žádné hlasité zvuky, prudké pohyby, neznámé lidi...a i já mám dobrý pocit. Vím, že je v pořádku, nic mu nechybí, cítím ho, slyším ho a nemusím se absolutně o nic starat. A díky nosítku máme vyřešenou i potřebu dudlíčka - prostě ho nepotřebujeme. Nosit takhle své dítě je podle mě ta nejpřirozenější věc na sv

Každá máma to zná - jsou dny, kdy bych nejraději se vším praštila, zalezla si někam do koutku, tam si nejdřív v klidu pobrečela a pak spokojeně prospala celý den a noc. Bývá to občas opravdu náročné. Zvláště, když si ještě k tomu někdo chce hrát na super ženu a nasmlouvá si dvě práce. Zrovna minulý týden jsem měla takovou krizi, že jsem vážně uvažovala nad totálním sebeožráním a to nejlépe do naprostého bezvědomí.  Uspokojit potřeby všech členů domácnosti, zajistit její plynulý chod a být stále nad věcí bývá někdy silným oříškem. Nejvíc mě pak štve, že jsem neustále protivná, bez nálady, bez energie, utrhuji se, startuji tzv. na první našlápnutí a řeším běžné situace v afektu. Následně si to vyčítám, cítím, že to není správné a snažím se to ostatním vynahradit. Je to jakási křeč, usmívám se, snažím se na děti mluvit klidným hlasem a být milá na manžela, ale nejde mi to od srdce. Uvnitř jsem napnutá jako špagát. Bolí mě hlava, mám ztuhlý krk, jsem unavená a přitom nemůžu usnout. A n

Emi v kostýmu čarodějky Už dlouho přemýšlím jak na naší Emi vyzrát a nějak šetrně a co nejméně násilně ji sebrat dudlík. Ideální by bylo, aby se proto rozhodla sama a dobrovolně. Spoléhat na zázrak, že by se třeba dudlíku vzdala nějak sama od sebe, jako tomu bývá v případě dětí mých kamarádek, se u nás nějak nedařilo. Někdy minulý týden mě napadlo, že bychom mohli využít blížících se čarodějnic...a tak jsem ji začala přesvědčovat, že když hodí dudlíček do ohně, že ji za to čarodějnice přinese nějaký dárek. A po čem pak asi Emičky srdíčko nejvíce touží?...po novém tabletu (asi po měsíci a půl aktivního užívání ji spadl na zem a nenávratně se rozbil). Prostě taková jarní obměna čertů a Mikuláše. Něco za něco - dáš dudlík, dostaneš dárek. Současně jsme se na ten velký den D. společně připravovaly a těšily. V místním perfektně vybaveném second handu jsme zakoupily parádní čarodějnický kostým. Ve čtvrtek ráno jsem nenápadně posbírala všechny válející se dudlíky do šuplíku a nechala ji